Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Spálené Poříčí, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem [adresa] proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 52/2017-66 ze dne 8. 2. 2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Praze žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a navrhla, aby soud znovu projednal věc rozhodnutou Státním pozemkovým úřadem, který jí nevydal jako oprávněné osobě v žalobě blíže specifikovaný lesní pozemek nacházející se v katastrálním území [k.ú.] v Brdech. Krajský soud žalobě rozsudkem č. j. 38 C 11/2015-35 ze dne 8. 8. 2016 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 38 C 11/2015-45 ze dne 2. 11. 2016) vyhověl. K odvolání účastníka - Vojenských lesů a statků ČR, s. p. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že se stěžovatelce předmětný lesní pozemek nevydává a dané rozhodnutí Státního pozemkového úřadu se nenahrazuje. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že stěžovatelku zavázal zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.342 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.228 Kč (výroky II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladových výroků brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že ústy svého právního zástupce v průběhu odvolacího řízení navrhla pro případ, že by vrchní soud dospěl k odlišnému právnímu hodnocení případu, aby odvolací soud postupoval dle § 150 o. s. ř. a procesně úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelka má za to, že byly splněny výjimečné důvody hodné zvláštního zřetele. Dle jejího názoru v řízení uplatnila právo požádat o svůj historický majetek na základě zákona č. 428/2012 Sb., neuspěla však jen v důsledku odlišného pohledu na dílčí právní otázky, které představovaly náročnou právní problematiku. Protože účelem zmíněného zákona je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, bylo by dle ní nespravedlivé, aby nesla náklady řízení za situace, kdy sama rozhodovací praxe správních orgánů i soudů k dotčeným právním otázkám se teprve vyvíjí. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká nepoužití tzv. moderačního práva dle ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud uvádí, že aplikace tohoto ustanovení je především na úvaze samotného soudu. Moderační právo představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Pokud se chce soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Pokud naopak ve věci takové důvody nespatřuje, nelze jej k tomuto postupu nutit. Jinými slovy, nejedná se o takové ustanovení zákona, jež by bylo nárokové povahy. Na odlišnost mezi situací, kdy takového práva soud použil, a situací, kdy dle mínění účastníka řízení je použít měl, Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře poukázal (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 267/15 ze dne 3. 5. 2016). Judikatura, na niž stěžovatelka odkazuje, proto není přiléhavá, neboť řeší případ, kdy se odvolací soud uchýlí k moderačnímu právu, aniž to účastníci řízení mohou s přihlédnutím ke všem okolnostem dosavadního průběhu řízení očekávat, přičemž proti rozhodnutí odvolacího soudu již nemají opravný prostředek. Procesní situace stěžovatelky je ale jiná a samy o sobě výkladové obtíže při aplikaci právních předpisů či vývoj rozhodovací praxe, byť i v kontextu smyslu a účelu církevních restitucí, nemohou bez dalšího vést k nutnosti použití moderačního práva.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu