I. ÚS 1643/11

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 7. 6. 2009 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 015 Kč s přísl., představující jednorázové jízdné a přirážku k jízdnému za použití vozidla městské hromadné dopravy dne 15. 7. 2008 bez platného jízdního dokladu a náhrady nákladů řízení. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor, v němž uvedl, že částku 1 015 Kč dne 10. 7. 2009 zaplatil. Stěžovatelka podáním ze dne 24. 5. 2010 vzala žalobu zpět, přičemž netrvala na přiznání úroků z prodlení pro jejich bagatelnost, trvala však na náhradě nákladů řízení ve výši 8 280 Kč. Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. 273 EC 2429/2009 řízení zastavil a žalovanému uložil, aby zaplatil stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 4 140 Kč (výrok II.). Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 14 Co 392/2010 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (k důvodům rozhodnutí srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 638/11 ze dne 12. 5. 2011).

Stěžovatelka vytýká rozhodnutím obecných soudů jejich nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost s tím, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje v situaci, kdy zavinění za zastavení řízení je jednoznačně na straně žalovaného, aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodných nemá žádný význam, že stěžovatelka nezasílala před podáním žaloby výzvu k dobrovolnému splnění. Žalovaný měl plnit již na základě sepsaného zápisu o přepravní kontrole, kde byl dostatečně upozorněn, že mu žádná další upomínka před podáním žaloby zasílána nebude. Vyslovuje přesvědčení, že není povinností věřitele vyzývat dlužníky k plnění jejich povinností. Stěžovatelka rovněž polemizuje s argumentací obecných soudů týkající se nutnosti informovat dlužníka o postoupení pohledávky. Dovozuje přitom, že došlo k řádnému oznámení o postoupení pohledávky žalovanému. Na aplikaci § 150 o. s. ř. nemá žádný význam ani skutečnost, že stěžovatelka vzala žalobu zpět až s určitým časovým odstupem. Tato argumentace se jeví ve světle prodlevy se zaplacením ze strany žalovaného jako zcela nepřípadná. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že nedostala procesní prostor k tomu, aby se vyjádřila k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06. S ohledem na kontradiktornost řízení o nákladech řízení považuje toto za porušení principu rovnosti účastníků řízení. Pokud soudy poukazují na ust. § 3 odst. 2 občanského zákoníku, pak aplikace tohoto ustanovení a následná argumentace soudů není namístě, a to s ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008. Závěrem zdůrazňuje, že náhradu nákladu řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění a podle těchto zásad měly obecné soudy všechny věci posuzovat.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 4 140 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když s totožnou argumentací stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně vypořádal (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 638/11 ze dne 12. 5. 2011). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj