Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2026 č. j. 7 Tdo 145/2026-674, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2025 č. j. 3 To 111/2025-575 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2025 č. j. 10 T 89/2022-537, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 22. 1. 2024 č.j. 10 T 89/2022-467 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Stěžovatel se dopustil tohoto trestného činu tím, že jako jednatel společnosti X (dále jen "společnost"), neoprávněně prodal vraky vozidel a 144 tun kovového šrotu, ačkoliv musel vědět, že tyto věci nepatří jemu ani společnosti a byly na společností spravovaném vrakovišti pouze uloženy poškozeným M. P., který byl jejich skutečným vlastníkem. Oba obžalovaní, stěžovatel i společnost, brojili proti rozsudku městského soudu odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jakožto soud odvolací usnesením ze dne 11. 9. 2024 č.j. 3 To 44/2024-490 prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž instruoval městský soud k doplnění dokazování ve vztahu k posouzení vlastnictví dotčených vraků vozidel a výši způsobené škody.
3. V návaznosti na kasační rozhodnutí krajského soudu doplnil městský soud dokazování dle instrukcí a v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele a společnost opět vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Stěžovatel a společnost znovu proti rozsudku brojili odvoláním, přičemž krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem prvostupňový rozsudek opětovně v celém rozsahu zrušil a nahradil ho vlastním meritorním rozhodnutím. Krajský soud však nesouhlasil s městským soudem pouze co do otázky výše škody a právní kvalifikace, nikoliv co do otázky viny stěžovatele a společnosti. Dle krajského soudu bylo prokázáno, že stěžovatel a společnost vraky vozidel ve vlastnictví poškozeného skutečně neoprávněně prodali, nicméně v řízení nebylo prokázáno, že poškozený byl vlastníkem veškerého prodaného šrotu. Nade vší pochybnost bylo dle názoru krajského soudu prokázáno vlastnictví poškozeného pouze u 20 vozidel vyjmenovaných ve výroku ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu. V návaznosti na to krajský soud sám znovu určil výši škody a změnil právní kvalifikaci skutků spáchaných stěžovatelem a společností na přečin krádeže podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vesměs opakuje námitky uplatněné již před krajským soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do tří bodů: 1) skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces; 2) obecné soudy řádně neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem, když v rozporu s § 213 odst. 2 trestního řádu na návrh stěžovatele nepřečetly nebo přečetly pouze částečně civilní rozhodnutí, jejichž předmětem byl občanskoprávní spor mezi stěžovatelem a poškozeným o vydání vozidel a šrotu, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na obhajobu; a 3) obecné soudy v trestním řízení nepřejaly závěry civilních soudů ve výše popsaném občanskoprávním sporu mezi stěžovatelem a poškozeným, ve kterém civilní soudy uzavřely, že se poškozenému nepodařilo prokázat umístění předmětných vozidel v areálu stěžovatele.
7. První námitka stěžovatele se týká nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle stěžovatele nebylo v trestním řízení prokázáno, že by dotčených 20 vozidel bylo vůbec někdy do areálu vrakoviště umístěno, natož aby bylo stěžovatelem neoprávněné prodáno. Dále dle názoru stěžovatele nebylo prokázáno vlastnictví vozidel poškozeným.
8. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9).
9. V nynější věci Ústavní soud však tvrzený extrémní nesoulad neshledal. Obecné soudy provedly množství důkazů, včetně výpovědí několika svědků, vyjádření vlastníka pozemku, zprávy exekutorského úřadu, kupní smlouvy o prodeji předmětných vozidel, úředních záznamů Policie ČR, technických průkazů a nabývacích smluv k vozidlům, obsahu spisových materiálů vedených ve shora popsaných civilních řízení. Obecné soudy v napadených rozhodnutích obsáhle zdůvodňují, jak tyto důkazy ve svém celku vedou k závěru o vině stěžovatele a rozsahu jím způsobené škody. Ústavní soud má hodnocení důkazů obecnými soudy za přesvědčivé. Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) se rovněž vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatele a zohlednily výsledky civilních řízení.
10. Stěžovatel dále namítá, že městský soud pochybil, když na návrh stěžovatele přečetl obsahy spisů vedených v civilních řízení pouze částečně a některé nepřečetl vůbec. Z napadených rozsudků obecných soudů vyplývá, že městský soud obsah civilních spisů provedl sdělením jejich podstatného obsahu (některé civilní spisy takto provedl v trestním řízení dokonce dvakrát). Pokud stěžovatel namítá, že přečetl jen ty listiny, které městský soud považoval za nezbytné, nelze takovému postupu městského soudu z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu (bod 31 napadeného usnesení), že je v diskreci nalézacího soudu zvážit a určit, které důkazy je třeba provést. Nalézací soud je především odpovědný za náležité zjištění skutkového stavu, které vede k objasnění věci. Tuto povinnost nalézací soud ve stížností napadeném trestním řízení splnil.
11. Co se týče třetí námitky stěžovatele, ani zde obecné soudy svým postupem nepochybily. Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 trestního řádu neřídily pravomocnými rozhodnutími civilních soudů, které zamítly žaloby poškozeného na vydání vozidel stěžovatelem, jelikož neprokázal, že se vozidla v areálu vrakoviště skutečně nacházela. S touto argumentací stěžovatele však nelze souhlasit. Jak správně uvedl krajský soud i Nejvyšší soud, trestní soudy dle dikce § 9 odst. 1 část věty za středníkem trestního řádu nejsou vázány rozhodnutími civilních soudů co do otázky viny. Otázka, zda se předmětná vozidla v areálu nacházela a zda tedy si je mohl stěžovatel přisvojit jejich zmocněním, je součástí posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže. Opačný závěr by vedl k absurdní konstrukci, kdy by důkazní břemeno co do posouzení viny nesl de facto poškozený v civilním řízení, nikoliv orgány činné v trestním řízení. Obecné soudy navíc náležitě odůvodnily, proč došly k jiným závěrům než civilní soudy, zejména vzaly v potaz důkazní nouzi poškozeného, kdy mu byl odepřen přístup do areálu a předmětná vozidla byla zbavována identifikačních prvků (vybroušením VIN kódů).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu