Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., právně zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2197/2025-500 ze dne 26. 3. 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 211/2016-442 ze dne 19. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení odstupného ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok opíral o skutečnost, že rozvázal se svým zaměstnavatelem pracovní poměr z důvodu uznání nemoci z povolání.
2. Okresní soud v Karviné rozsudkem (již druhým v pořadí) č. j. 24 C 48/2015-370 ze dne 30. 5. 2024 rozhodl tak, že určil vedlejší účastnici povinnost stěžovateli zaplatit 11 000 Kč s příslušenstvím.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil, a to tak, že se žaloba zamítá (výrok I). Stěžovali určil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení obou stupňů ve výši 15 655,25 Kč (výrok II). Současně rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání stručným odůvodněním odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
4. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že krajský soud pochybil, pokud nezadal pokyn k provedení měření lokální svalové zátěže, a nesouhlasí s odůvodněním, který soud k tomuto kroku vedl. Naopak, má za to, že měření mohlo a mělo být provedeno. Vzhledem k absenci relevantního zdůvodnění neprovedení důkazu má za to, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz.
5. Zpochybňuje i judikaturu dovolacího soudu, kterou krajský soud ve věci aplikoval, neboť podle jeho názoru není v této věci relevantní. Pochybení shledává i v rozložení důkazního břemene, o kterém přitom stěžovatele krajský soud neinformoval dostatečným způsobem.
6. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do?rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jen z hlediska ústavnosti.
8. Stěžovatel napadá rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení peněžité částky ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím. Jde tak o částku, která je svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 ze dne 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011).
9. Stěžovatel okolnosti, které by přes bagatelnost věci svědčily o jejím ústavněprávním přesahu, netvrdí. Převážná část jeho argumentace je pouze pokračováním polemiky právními a zejména skutkovými závěry obecných soudů. Z rozhodnutí krajského soudu je nadto zřejmé, že se podstatnou většinou jeho námitek dostatečně zabýval. V tomto ohledu obecným soudům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
10. Ústavněprávní přesah věci nevyplývá ani z námitky stěžovatele stran opomenutého důkazu. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že rozhodnutí je stiženo vadou opomenutých důkazů tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz, který by mohl být relevantní pro rozhodnutí ve věci, bez jakéhokoliv či bez řádného odůvodnění nebo pokud takový důkaz provedou, avšak v odůvodnění se s ním následně nijak nevypořádají (srov. např. z poslední doby nález sp. zn. III. ÚS 1007/25 ze dne 11. 6. 2026, bod 27). K takovému pochybení přitom v nyní řešené věci nedošlo. Podstatou stěžovatelovy argumentace vztahující se k odmítnutí provedení důkazu měřením lokální svalové zátěže je totiž pouhý nesouhlas s odůvodněním tohoto odmítnutí, nikoli jeho absence.
11. To samé přitom platí i pro stěžovatelovu argumentaci stran obrácení důkazního břemene, se kterou se již obsáhle vypořádal Nejvyšší soud (viz body 6-9 napadeného usnesení). Ústavní soud na toto odůvodnění pro stručnost toliko odkazuje a shrnuje, že ani v této části nejsou dány důvody pro případný kasační zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud tak konstatuje, že z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývají okolnosti, pro něž by věc byla z hlediska ústavnosti přes její bagatelnost natolik významná, že určitým způsobem "přesahovala" kauzu samotnou (kvalitativní stránka věci; viz k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 33). Jak již bylo uvedeno výše, je především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti uvedli a případně doložili, v čem ústavněprávní přesah věci spočívá. Stěžovatel takové okolnosti netvrdil, a to ani s odkazem na intenzitu kvantitativních dopadů na jeho osobu. Ústavní soud tak důvody pro svůj kasační zásah neshledal.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu