Výrok
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 6. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o vyloučení některých soudců Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízeních vedených tímto soudem pod sp. zn. 15 C 4/2008 a sp. zn. 51 C 7/2007, přičemž stěžovatel v těchto řízeních vystupuje jako obecný zmocněnec účastníků. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně za účelem ochrany veřejných zájmů [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)].
Jak je uvedeno výše, stěžovatel je obecným zmocněncem účastníků řízení, ve kterých bylo napadenými usneseními rozhodováno o vyloučení soudců obvodního soudu. Z tohoto důvodu a na základě výše uvedeného nelze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou podat ústavní stížnost, neboť chybí elementární předpoklad - totiž to, že by stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla zpochybňovaná rozhodnutí vydána. Ústavní soud proto musel návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou.
Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k vysokému počtu podání nesplňujících elementární požadavky kladené zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnost tak, aby byla meritorně projednatelná, a to přes to, že jsou podávány prostřednictvím advokáta, konstatuje Ústavní soud, že takový profesně liknavý postup shledává nepřijatelným. Povinné zastoupení advokátem (ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v řízení před Ústavním soudem má zajistit, že k Ústavnímu soudu budou podávána formálně bezvadná podání, která budou meritorně projednatelná. Ústavní soud nesmí být zahlcován neprojednatelnými podáními, jejichž zpracování mu brání věnovat se těm věcem, které zasluhují pozornosti Ústavního soudu, popř. dokonce i jeho zásahu. Pokud advokát podá zcela neprojednatelný návrh, který trpí neodstranitelnými vadami (jako v nyní projednávané věci za osobu zcela zjevně neoprávněnou k jejímu podání), jedná se dle názoru Ústavního soudu o neprofesionální výkon advokacie. Takové pochybení lze totiž vysvětlit jen buď jako neznalost procesních předpisů (zákona o Ústavním soudu) nebo jako snahu advokáta o získání majetkového prospěchu (odměny za sepsání ústavní stížnosti) bez ohledu na to, zda takový postup zákon umožňuje. Oba naznačené důvody jsou dle názoru Ústavního soudu porušením buď zákonných nebo etických povinností advokáta. Ústavní soud proto nevylučuje, že v případě opakovaného porušení povinností advokáta při poskytování právních služeb spojených s podáním ústavní stížnosti předá věc k posouzení představenstvu České advokátní komory.