I. ÚS 1656/26

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel tvrdí, že nebyl respektován nejlepší zájem jeho nezletilé dcery chráněný čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Stěžovatel podal na Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") dne 19. 3. 2025 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky (dále jen "žádost") podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Ministerstvo dospělo k závěru, že se jedná o opakovanou žádost stěžovatele, a to aniž by stěžovatel ve vztahu k zamítnutí jeho žádostí (dvou) podaných v minulosti uvedl jakékoli nové skutečnosti. Ministerstvo tak řízení usnesením ze dne 31. 3. 2025 č. j. OAM-4496-11/PP-2025 zastavilo podle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytů cizinců. Odvolání stěžovatele bylo následně rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 6. 6. 2025 č. j. MV-84078-4/SO-2025 zamítnuto.

3. Stěžovatel se poté obrátil na správní soudy. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2025 č. j. 2 A 29/2025-46 zamítl žalobu stěžovatele. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") usnesením ze dne 30. 4. 2026 č. j. 3 Azs 152/2025-43 kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že po něm nemohlo být požadováno uvedení nových skutečností, a proto nemohlo být aplikováno ustanovení zákona pro zastavení řízení, jelikož v řízeních o předchozích žádostech nebyl seznámen s utajovanými podklady pro vydání rozhodnutí ani v omezeném rozsahu nebo modifikované podobě, pouze mu bylo v obecné rovině sděleno, co vyplývá z utajovaných podkladů. Za takových okolností nelze odpovědnost za výsledek řízení o opakované žádosti přenést na stěžovatele. Správní orgány měly znovu na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu v rámci meritorního projednání žádosti posoudit, zda je jejich předchozí závěr o splnění podmínek pro aktivaci výhrady veřejného pořádku udržitelný. Stěžovatel upozorňuje, že na posouzení jeho situace musí mít vliv plynutí času. Z důvodu ověření všech relevantních skutečností bylo nezbytné jeho třetí žádost meritorně projednat, zejména si opatřit novou utajovanou informaci, pokud by existovala. Dále stěžovatel namítá, že správní orgány neposoudily přiměřenost dopadu zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatele a ve vztahu k nejlepšímu zájmu jeho nezletilé dcery.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Předně je třeba (v případě stěžovatele opětovně) připomenout, že judikatura Ústavního soudu ustáleně zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud koriguje pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů veřejné moci či jinak vybočí z mezí daných ústavním pořádkem.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, kterými se již zabývaly správní soudy. K nesouhlasu stěžovatele se zastavením řízení o jeho třetí žádosti lze tedy odkázat na body 27-29 rozsudku městského soudu či bod 8 usnesení NSS, kde je vysvětlen smysl § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, který umožňuje nezabývat se z věcného hlediska opakovaně podanou a na stejných důvodem postavenou žádostí, a současně zhodnocen postup správních orgánů ve vztahu k aplikaci zmíněného ustanovení na situaci stěžovatele. Kromě toho NSS v napadeném usnesení s odkazem na judikaturu taktéž vysvětluje, jaký dopad na situaci stěžovatele má plynutí času. Podstatné je, aby správní orgány vzaly v potaz informační deficit konkrétního žadatele a na základě specifických okolností věci vždy individuálně posoudily, zda je myslitelné, aby došlo k relevantní změně; přitom hraje roli především povaha hrozby, kterou má žadatel pro bezpečnost státu představovat, a délka času, která od meritorního posouzení předešlé žádosti uběhla. V posuzované věci správní orgány i městský soud hodnotily situaci stěžovatele touto optikou. Neomezily se totiž, jak vysvětlil NSS, na konstatování, že stěžovatel žádné nové skutečnosti neuvedl. Městský soud připomněl časové souvislosti jednotlivých žádostí stěžovatele ukazující absenci změny hodnocení jeho osoby s delším odstupem. Kromě toho se správní orgány opřely o rozsudek městského soudu ze dne 3. 9. 2024 ve věci předchozí žádosti stěžovatele, podle něhož z obsahu utajované informace plyne, že nebezpečí ohrožení veřejného pořádku je u stěžovatele dáno i do budoucna, což vyplývá ze vzorce jeho chování v období od začátku jeho pobytu na území Česka do současnosti.

8. Jestliže stěžovatel argumentuje tím, že po něm správní orgány nemohly spravedlivě požadovat uvedení nových informací, neboť rozhodnutí o jeho předchozích žádostech byla postavena na utajovaných informacích, které mu nebyly sděleny, i k tomu se vyjádřily správní soudy. Z napadeného rozsudku městského soudu je patrné, že stěžovatel byl v přechozích řízeních rámcově seznámen s důvody, pro které existuje důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Stěžovateli tedy nic nebránilo, aby k těmto důvodům uvedl jakoukoli novou skutečnost. V takovém případě by se správní orgány musely jeho žádostí zabývat věcně a měly by povinnost podrobit ji opětovnému meritornímu přezkumu. Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by jen proto, že mu nebyly (zcela v souladu se zákonem) sděleny veškeré utajované informace, pro které byly jeho předchozí žádosti zamítnuty, nemohly správní orgány postupovat dle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Lze ovšem naopak souhlasit s tím, že odpovědnost za výsledek řízení o opakované žádosti je přenesena na stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Je to totiž on, kdo má v rámci správního řízení o opakované žádosti uvést nové skutečnosti.

9. Pokud jde o námitky týkající se soukromého a rodinného života stěžovatele, s těmi se rovněž vypořádaly správní soudy a k této problematice se vyjádřil i Ústavní soud, když rozhodoval o ústavní stížnosti týkající se rozhodnutí o druhé žádosti stěžovatele. Jak tehdy uvedl Ústavní soud, i pokud by bylo v nejlepším zájmu dítěte setrvání jeho rodiče na území daného státu, je rozhodnutí vedoucí k ukončení pobytu rodiče přípustné za předpokladu, že veřejný zájem na tom, aby rodič na území státu nepobýval, převáží (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku, stížnost č. 27945/10). Orgány veřejné moci nemají absolutní povinnost rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte, musejí vždy zvažovat i další, konkurující zájmy. Je též nutné rozlišovat, zda se rozhodnutí týká práv dítěte přímo, či jen zprostředkovaně, přičemž rozhodnutí týkající se pobytu rodiče patří právě do kategorie rozhodnutí, která mají spíše zprostředkovaný vliv na právní sféru dítěte (nález ze dne 14. dubna 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 a usnesení týkající se druhé žádosti stěžovatele ze dne 25. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 114/25). Při posuzování druhé žádosti stěžovatele bylo shledáno, že nad soukromým a rodinným životem stěžovatele a jeho družky i nejlepším zájmem jeho dcery převáží zájem státu na předcházení kriminality. S ohledem na obsah utajované informace tento závěr nebyl považován za neústavní. V nyní posuzované věci správní soudy uvedly, že stěžovatel (aniž by mu cokoli bránilo) neuvedl žádné nové skutečnosti ke své dceři a družce, přičemž jeho rodinné vazby již byly předmětem posouzení v předchozích žádostech. Proto ani argumentace právem na soukromý a rodinný život nezměnila nic na zastavení řízení o třetí žádosti stěžovatele. A nemá vliv ani na náhled Ústavního soudu. Lze souhlasit s postupem správních orgánů a správních soudů, které se shodně nijak detailně nezabývaly argumenty týkajícími se rodinného života stěžovatele, neboť stěžovatel nevnesl do řízení ve vztahu k dané problematice nic nového. V tomto ohledu platí totéž, co bylo uvedeno shora, a sice že bylo odpovědností stěžovatele uvést nové skutečnosti, které by příslušné rozhodující orgány měly vzít do úvahy.

10. Ústavní soud má tedy za to, že správní orgány i správní soudy postupovaly v posuzované věci procesně korektně, žádný ústavněprávně relevantní "exces" v rozhodování Ústavní soud neshledal. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu