Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti E. S., právně zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 69/2008-146 ze dne 30. 10. 2008, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a 1) K. V. a 2) D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Návrhem došlým dne 8. června 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. 2. Stěžovatelka tvrdila, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože obecné soudy odlišně od jejího přesvědčení posoudily důvody a platnost listiny o vydědění, na jejímž základě byla jako potomek zůstavitelky A. K. vyděděna. 3. Ústavnímu soudu byla dne 17. 6. 2010 a dne 17. 8. 2010 doručena doplnění ústavní stížnosti, která konkretizovala některá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud maje k dispozici napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s nimi ve shodě. Podává se z nich, že se stěžovatelka žalobou domáhala určení, že je dědičkou po své matce. Obecné soudy po provedeném dokazování postavily na jisto, že vztahy mezi stěžovatelkou a zůstavitelkou nebyly dobré, stěžovatelka o matku neprojevovala opravdový zájem, jaký by jako dcera projevovat měla, a to ani v době před sepsáním závěti a listiny o vydědění, tak ani po té. Uzavřely, že stěžovatelkou podaná žaloba není důvodná, a proto ji zamítly. 5. Nejvyšší soud zhodnotil, že napadené rozhodnutí bylo v souladu s ustálenou judikaturou soudů a po právní stránce nemělo zásadní význam, a proto dovolání odmítl.
6. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. 7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. 8. Jak z napadeného rozhodnutí plyne, odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatelky způsobem, který zákon předvídá. Z obsahu ústavní stížnosti je dále zjevné, že stěžovatelka stále jen namítá, že důvody pro vydědění dány nebyly, tvrdíc současně, že soudy provedené důkazy nezhodnotily způsobem, jak zákon stanoví.
9. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod. Stěžovatelka podlehla (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví. 10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011 Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu