Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem [adresa] Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 65/2026-2841 ze dne 19. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku. Stěžovatel v řízení požádal o bezplatnou obhajobu.
2. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 81 T 17/2025-2610 ze dne 4. 11. 2025 tento soud rozhodl tak, že podle § 33 odst. 2 trestního řádu se stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu ani nárok na obhajobu za sníženou odměnu nepřiznává.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě č. j. 5 To 65/2026-2841 ze dne 19. 3. 2026 tento soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovateli přiznává v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 81 T 17/2025 nárok na obhajobu za sníženou odměnu ve výši 50 %, a to od 8. 8. 2025. Neztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovatel je schopen hradit náklady obhajoby v plné výši. Vytkl okresnímu soudu, že neaplikoval recentní judikaturu, týkající se zachování práva na obhajobu trestně stíhaných osob v době, kdy trestní řízení není pravomocně skončené, a své rozhodnutí odůvodnil de facto jeho majetkovou potencialitou tak, že není vyloučeno, aby náklady obhajoby stěžovatel splácel.
4. Proti v záhlaví vymezenému rozhodnutí podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na bezplatnou obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Tvrdí, že soud své rozhodnutí odůvodnil formalisticky a v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Krajský soud zcela ignoroval důkazy o stěžovatelově absolutním aktuálním nedostatku prostředků a nemožnosti si je opatřit ve výkonu vazby. Ve věznici přitom stěžovatel není pracovně zařazen. Krajský soud rovněž nepřípustně přihlédl k potenciálním příjmům stěžovatele v budoucnosti, a naopak zcela odhlédl od jeho aktuální situace, která mu objektivně znemožňuje dosáhnout významnějších příjmů.
5. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Na úvod Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí trestních soudů o bezplatné obhajobě přezkoumává zdrženlivě, protože soudy při tomto rozhodování disponují relativně širokým prostorem pro uvážení. Úkolem Ústavního soudu není činnost trestních soudů nahrazovat. Důvod k zásahu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jsou zatíženy zjevným logickým rozporem, případně jsou svévolné. Samo o sobě nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3501/20 ze dne 1. 2. 2022, bod 15, a sp. zn. I. ÚS 2653/24 ze dne 3. 12. 2024, bod 8, a další tam uvedená judikatura).
7. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že si lze představit i pečlivější odůvodnění než odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a že i krajský soud částečně postavil své rozhodnutí na tzv. majetkové potencialitě stěžovatele. Toto kritérium sice starší judikatura Ústavního soudu, obsažená ovšem jen v usneseních, bez dalšího akceptovala, v poslední době je však v některých případech upozadila (nálezy sp. zn. I. ÚS 1523/25 ze dne 11. 9. 2025, bod 13 a násl., či sp. zn. II. ÚS 483/23 ze dne 10. 6. 2024, bod 16, a v něm odkazovaná judikatura). Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, jsou soudy povinny vycházet ze skutkového stavu v době rozhodování; podmínka vztahující se ke vzdálenější budoucnosti, která může, ale také nemusí nastat, nemá oporu v zákoně (nález sp. zn. IV. ÚS 2590/19 ze dne 8. 10. 2019). Založí-li tedy soudy závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu na hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, poruší tím jeho právo na bezplatnou pomoc obhájce ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Takový postup zasahuje do samotné podstaty práva na bezplatnou pomoc obhájce, protože obviněný potřebuje efektivní obhajobu právě v době probíhajícího trestního řízení.
8. Je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud hodnocení majetkové potenciality obviněného do budoucna zcela neodmítl, o čemž svědčí nález sp. zn. III. ÚS 3501/20 ze dne 1. 2. 2022, a to zejména body 19 a 20. V něm Ústavní soud zdůraznil, že majetkovou potencialitu je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních skutkových zjištění. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného (obdobně například usnesení sp. zn. I. ÚS 3336/25 ze dne 25. 2. 2026 či sp. zn. I. ÚS 1356/24 ze dne 24. 7. 2024). Není ovšem možné vycházet z pouhých domněnek, které by nebyly založeny na učiněných zjištěních. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Majetkovou potencialitu je potřeba hodnotit komplexně. Ze schopnosti obviněného obstarat si do budoucna finanční prostředky prací nelze mechanicky vyvodit závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu tedy soudy musí vycházet primárně z aktuální majetkové situace a výdělkových možností obviněného. Budoucí vývoj mohou zohlednit také, avšak nikoli v rovině ničím nepodložených domněnek či spekulací.
9. Výše popsaným povinnostem krajský soud v nynějším případě dostál, sic jak již Ústavní soud konstatoval výše, odůvodnění napadeného usnesení mohlo být preciznější a zejména mohlo lépe reagovat na některé stěžovatelem vznesené argumenty. Nicméně i přesto Ústavní soud v nyní řešené věci důvody pro svůj kasační zásah neshledal. Krajský soud totiž stěžovatelově argumentaci (částečně) vyhověl, což se promítlo v tom, že mu přiznal nárok na obhajobu za sníženou odměnu o 50 %. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by krajský soud žádným způsobem na jeho současnou majetkovou situaci nereagoval a jeho sníženou schopnost zajistit si náklady na obhajobu nezohlednil. Krajský soud odůvodnil, že před vzetím do vazby stěžovatel dosahoval příjmů z podnikání, jakož i to, že ve výkonu trestu odnětí svobody byl v minulosti pracovně zařazen a žádné exekuce nemá. Takové úvahy vyhovují výše uvedeným požadavkům a nejedná se o ničím nepodložené domněnky či spekulace.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu