Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. V., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2016 č.j. 2 As 183/2016-38, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, označené jako "žaloba na Českou republiku" se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; nepodaří-li se nedostatky v podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
3. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel si je dobře vědom nedostatků svého podání, spočívajících zejména v tom, že není právně zastoupen, když uvádí, že jeho podání nesplňuje podmínku právního zastoupení, jelikož podle něj není správné takto omezovat počet stížností k Ústavnímu soudu. Dále si je stěžovatel zjevně vědom toho, že tuto stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2016, který napadá a požaduje zrušit, a jenž byl posledním prostředkem k ochraně jeho práv, podal po lhůtě, určené k podání ústavní stížnosti. To omlouvá tím, že podání ústavní stížnosti omezuje časový limit, který nemohl dodržet z důvodu zdravotní indispozice a toho, že "až po seznámení se s legislativou získal jistotu, že jeho práva byla porušena". Pokouší se proto nedostatek v dodržení zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti překonat konstrukcí "žaloby na Českou republiku za zásah orgánů veřejné moci do práv, které zaručuje Listina základních práv a svobod a Ústava". Žádný takový prostředek nápravy však Ústava ani zákon o Ústavním soudu neznají a v tomto směru je Ústavní soud k projednání takového návrhu nepříslušný dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel je řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a vyzývat jej znovu k podání řádné ústavní stížnosti, sepsané advokátem, by bylo postupem značně neefektivním a formalistickým, nehledě na to, že by stěžovateli vznikaly zbytečné náklady na právní zastoupení. Ani advokát totiž samozřejmě nemůže zhojit nedostatek, spočívající v opožděném podání ústavní stížnosti, srov. § 72 odst. 3, § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
5. Z uvedených důvodů byl návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj