Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 287/2024-397 ze dne 15. 3. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 305/2023-371 ze dne 9. 11. 2023, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 167/2019-316 ze dne 10. 5. 2023, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2259/2022-282 ze dne 23. 11. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 32/2022-240 ze dne 7. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se vůči vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 158 716 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky zpočátku zcela zamítl, přičemž jeho rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil Městský soud v Praze. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; městský soud následně zrušil rozsudek obvodního soudu. Obvodní soud posléze přiznal stěžovatelce 47 938 Kč s příslušenstvím a ve zbytku její žalobu proti vedlejší účastnici zamítl. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudek městského soudu v zamítavém výroku částečně změnil a stěžovatelce přiznal navíc 3 048 Kč s příslušenstvím; ve zbytku zamítavý výrok potvrdil, potažmo z části zrušil a řízení zastavil. Za náklady dovolacího, odvolacího a nalézacího řízení jí pak přiznal 62 482 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a právo na rovné zacházení. Uvádí, že napadené rozhodnutí je klasickým příkladem vyprázdnění práva stěžovatelky zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; bagatelizuje negativní činnost státu, zveličuje vlivy, které snižují poskytované zadostiučinění, a je založeno na zjevné diskriminaci. Soudy dostatečně nezohlednily průtahy v řízení a zmatečnost, přičemž stěžovatelku neoprávněně penalizovaly za její procesní postup. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval ustálenou judikaturu. Dále zpochybňuje výpočet náhrady újmy: základní částku vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 ze dne 21. 10. 2010 ve světle růstu cenové hladiny považuje v současnosti za neadekvátní; v té souvislosti upozorňuje na významný nárůst soudcových platů. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla, že otázka "valorizace" náhrady újmy bude posuzována též v řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 3/25.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.
7. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Úkolem Ústavního soudu není v roli superrevizní instance korigovat výpočty náhrady újmy prováděné obecnými soudy, nejedná-li se o excesy. V tomto případě nelze hovořit o vyprázdnění práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Stejně tak nelze přisvědčit dalším námitkám stěžovatelky; rozsudek Nejvyššího soudu je řádně a srozumitelně odůvodněn. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury k náhradě nemajetkové újmy.
8. K námitce "diskriminačně" nízké výše základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Dospěl k závěru, že rozhodovací praxe civilních soudů založená na stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. rozh. civ.) není ani navzdory růstu cenové hladiny v rozporu s ústavními požadavky. Ve světle důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 pak nelze ani konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění, která byla stěžovatelce přiznána v předcházejícím řízení, označit za nepřiměřeně nízkou, a tudíž protiústavní.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu