Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. R. O., zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 3928/2018-165, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018 č. j. 61 Co 367/2017-142 ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 21/2016. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byl pracovněprávní nárok stěžovatele v postavení soudce na doplatek mzdy za roky 2013 a 2014. V řízení před Nejvyšším soudem zůstal předmětem již jenom nárok na doplatek mzdy za tzv. násobek ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (dále jen "zákon č. 236/1995 Sb."). Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle ust. § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je založeno výlučně na argumentaci, kterou stěžovatel zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014. Nadto je dovoláním napadené rozhodnutí podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a respektuje závaznost nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkami, přičemž nárok odmítl na základě aplikace nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, jež jsou však podle názoru stěžovatele, jak obsáhle argumentuje, vadné. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji dále rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto proto, že stěžovatel nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích ověřil, že dovolání stěžovatele je skutečně založeno výhradně na nesouhlasu stěžovatele se závěry vyslovenými k dané problematice Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, zejména s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, a podání stěžovatele tak postrádá vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nelze vytýkat, že se konkrétně nevypořádal s věcnými námitkami stěžovatele. Nejvyšší soud přitom své závěry, podle nichž v dovolání absentuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, dostatečně odůvodnil. Dále poukázal na svou předchozí judikaturu (sp. zn. 21 Cdo 97/2017, 21 Cdo 254/2017, 21 Cdo 5170/2017 21 Cdo 2237/2018), se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu souladné, a na nálezy Ústavního soudu zabývající se danou problematikou. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v napadeném usnesení za přiléhavé a neshledává, že by rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Ostatně v tomto směru stěžovatel vůči postupu Nejvyššího soudu ani konkrétní námitky nevznáší. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze snaha stěžovatele, aby otázka nároku na doplatek mzdy za tzv. násobek ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. byla Ústavním soudem znovu projednána. Vzhledem k tomu, že tato otázka již byla Ústavním soudem principiálně vyřešena v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, aniž bylo shledáno, že platovými restrikcemi vůči soudcům bylo porušeno jejich právo pokojně užívat majetek a právo na spravedlivou odměnu za práci (srov. obdobně i sp. zn. II. ÚS 1831/18, IV. ÚS 3692/18, III. ÚS 2673/18), není dán důvod, aby se jí Ústavní soud opětovně zabýval, a to i kdyby dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu