Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4196/2019-819 ze dne 25. 3. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a dále a) společnosti AB – CREDIT a. s., se sídlem [adresa] b) Ing. J. P., c) V. V., d) J. F. a e) J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 46 Cm 423/1997-722 ze dne 5. 2. 2019, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) č. j. 2 Cmo 79/2019-753 ze dne 6. 8. 2019, byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku téhož soudu č. j. 46 Cm 423/1997-281 ze dne 18. 6. 2015. Dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení odvolacího soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
2. Z nesrozumitelného podání stěžovatele, ač zastoupeného advokátem, není patrno, v čem konkrétně spatřuje pochybení Nejvyššího soudu, kterým měl být zkrácen na svých základních právech. Stěžovatel Ústavnímu soudu (podobně jako již Nejvyššímu soudu v dovolání) předkládá řadu úryvků z judikatury týkající se vyloženého principu spravedlnosti a zákazu přepjatého formalismu, vzájemně nesouvisející poznámky a úvahy na téma nezávislý a nestranný soud v českých podmínkách.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. Navzdory absenci konkrétní ústavněprávní argumentace Ústavní soud prostudoval napadené usnesení a shledal, že Nejvyšší soud námitky stěžovatele – ačkoli formulované podobně nesrozumitelně jako ústavní stížnost, jak je patrno z přiloženého dovolání – pečlivě a přesvědčivě vypořádal. Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), podle kterého také tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s konkrétně označenou judikaturou Ústavního soudu může založit přípustnost dovolání, resp. že takto formulované dovolání není vadné ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jako řádně vymezenou, avšak nedůvodnou, neboť odvolací soud se podle (řádně odůvodněného) názoru Nejvyššího soudu od stěžovatelem označené judikatury Ústavního soudu neodchýlil. Z ústavněprávního pohledu není Nejvyššímu soudu co vytknout a není nutné zde způsob vypořádání námitek stěžovatele (nevypořádání důkazních návrhů, rozhodování asistentky soudce namísto soudce atp.) – totožných jako v ústavní stížnosti – opakovat, neboť odůvodnění napadeného usnesení je stěžovateli známo.
5. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu