I. ÚS 1710/13

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala, aby Ústavní soud svým nálezem konstatoval porušení práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 odst. 1 (právo domáhat se svých práv u nestranného soudu) a čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek) Listiny základních práv a svobod. K tomuto porušení mělo dle stěžovatelky dojít v důsledku nedůvodných průtahů v občanském soudním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 44/2008.

2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. 3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. 4. V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže nápravy před jinými orgány veřejné moci nelze dosáhnout jinak. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky). 5. V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovatelkou tvrzených průtahů - omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými procesními prostředky. V posuzovaném případě jde zejména o prostředek zakotvený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím může účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení úkonu, u kterého podle názoru účastníka dochází k průtahům v řízení. O tomto návrhu rozhoduje v občanském soudním řízení soud nejblíže vyššího stupně, jenž určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy, tehdy, dospěje-li k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům (§ 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích). Nadřízený soud zároveň určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního úkonu, vázán. 6. Právě využití institutu návrhu na určení lhůty dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy, neboť se jedná o prostředek, z jehož povahy je zřejmé, že slouží k ochraně před aktuálními průtahy v řízení, které dosud neskončilo. 7. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka před jejím podáním učinila shora popsaný návrh na určení lhůty dle § 174a zákona o soudech a soudcích, když v ústavní stížnosti je toliko uvedeno, že stěžovatelka pro průtahy v řízení opakovaně podala stížnost předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 5 a dále stížnost adresovanou Ministerstvu spravedlnosti, které však byly příslušným orgánem vždy odmítnuty s odkazem na princip soudcovské nezávislosti. Tyto tzv. hierarchické stížnosti na průtahy v řízení adresované předsedovi příslušného soudu, příp. Ministerstvu spravedlnosti, však nepředstavují efektivní prostředek k ochraně práva stěžovatelky (srov. nález IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a vyčerpání tohoto prostředku je tak z hlediska posuzování přípustnosti ústavní stížnosti zcela irelevantní. 8. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti neučinila návrh ve smyslu ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva stanoví, a její ústavní stížnost je tak dle ustanovení § 75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu nepřípustná. 9. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2013 Jaroslav Fenyk soudce Ústavního soudu