Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 115/2024-439 ze dne 13. 3. 2024, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 278/2023-382 ze dne 11. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 T 9/2023-353 ze dne 30. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Ústí nad Labem uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, v důsledku čehož vyjel mimo pozemní komunikaci a narazil vozidlem do zdi. Okresní soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, trest zákazu řízení motorových vozidel na 36 měsíců a dále povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 4 400 Kč. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal, Krajský soud v Ústí nad Labem však odvolání zamítl. Napadená rozhodnutí pak potvrdil Nejvyšší soud.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má za to, že o odvolání rozhodovala v senátu soudkyně, která měla být pro svou přítomnost u rekognice vyloučena pro podjatost. Současně stěžovatel zpochybňuje zákonnost přidělení senátu u odvolacího soudu. Výhrady má také k učiněným skutkovým zjištěním, k nimž by údajně soudy nedospěly, pokud by provedly důkazy, které stěžovatel navrhoval. Šlo zejména o výslech dvou policistů, přítomných na místě činu.
3. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Jsou to obecné soudy, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, Ústavní soud nemá důvod toto hodnocení přezkoumávat, leda by šlo o extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Nic takového však Ústavní soud ve zde posuzovaném případu nezjistilo. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní stížnost je pouze opakováním argumentů již dříve uplatněných a vícekrát vyvrácených obecnými soudy. To ilustruje již skutečnost, že většina ústavní stížnosti doslovně přebírá text dovolání. Ze struktury ústavní stížnosti ani není patrné, kde končí rekapitulace předchozího řízení, a kde začíná pravá ústavněprávní argumentace stěžovatele.
5. Námitce stěžovatele o nesprávném hodnocení důkazů nelze přisvědčit. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení a nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Napadá způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Se všemi jeho výtkami se však trestní soudy vypořádaly a shodly se ve všech otázkách týkajících se hodnocení důkazů. Především dospěly k závěru, že vina stěžovatele je bez pochybností dána přítomností jeho DNA v autě na místě nehody, konkrétně na airbagu. To, že to byl stěžovatel, kdo auto řídil, potvrdily i svědecké výpovědi a výsledky rekognice. Obecné soudy neuvěřily verzi stěžovatele o tom, že se jeho DNA do auta dostala tak, že po nehodě na místo nehody přijel vyzvednout si své věci, které se v autě nacházely. K těmto závěrům se soudy opakovaně vyjádřily a podrobně je odůvodnily. Postrádá tedy smysl, aby Ústavní soud znovu skutkové závěry rekapituloval; v detailech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
6. Ani tvrzení stěžovatele, že do jeho práv bylo zasaženo neprovedením všech důkazů, není opodstatněné. Jak ostatně sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti připouští, soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Obecné soudy řádně odůvodnily, že stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly pro nadbytečnost. Takový postup je plně v souladu s ústavním pořádkem, jak podrobně odůvodnil a shrnul také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Nadbytečnost navrhovaných důkazů souvisí s tím, že o skutkovém ději neměly obecné soudy pochybnosti, a proto nebylo účelné další důkazy provádět.
7. Co se týče tvrzené podjatosti soudkyně v odvolacím řízení, je podstatné, že stěžovatel mohl tuto námitku předložit již v průběhu předchozího řízení, což ovšem neučinil, jak na to správně upozornil Nejvyšší soud. Tato námitka je tedy i v řízení před Ústavním soudem nepřípustná. Námitky, které stěžovatel řádně neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016). Ohledně nepřístupnosti námitky podjatosti v daném případě Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu v bodech 19-21. Nejvyšší soud se navíc této argumentaci stěžovatele věnoval a vysvětlil mu, proč není důvodná, přestože k tomu nebyl povinen právě s ohledem na pozdní uplatnění této argumentace. Závěrům Nejvyššího soudu Ústavní soud nemá co vytknout.
8. Ani další procesní námitky, týkající se např. přidělení konkrétního senátu odvolacího soudu, neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Jedná se navíc o námitky, která z valné většiny, i kdyby byly čistě hypoteticky důvodné, nejsou způsobilé porušit základní práva stěžovatele. To se ilustrativně týká i argumentu, že soudkyně odvolacího soudu neměla být přidělena k rozhodování, jelikož k jejímu zařazení do senátu č. 4 došlo až jeden den po odeslání spisu z okresního soudu ke krajskému soudu.
9. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu