Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. D. F., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 324/2020-530 ze dne 7. 4. 2021 a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 115 C 301/2016-506 ze dne 21. 9. 2020, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a dále Mgr. Iva a L. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je v řízení před obecnými soudy žalován vedlejšími účastníky o zaplacení 1 500 000 Kč. Napadenými usneseními byla znaleckému ústavu Vysokého učení technického v Brně, Fakultě stavební, přiznána (a potvrzena) odměna ve výši 172 340 Kč. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 2. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí (procesní), i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 3. Nyní napadená rozhodnutí rovněž nejsou meritorní, řízení před obecnými soudy se jimi nekončí ani jimi nebyla žádnému z účastníků uložena konkrétní povinnost. Uvedeným rozhodnutím o přiznání odměny znaleckému ústavu není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude současně rozhodnuto o tom, kdo ponese vzniklé náklady řízení (srov. podobně usnesení sp. zn. II. ÚS 3460/12 ze dne 30. 11. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1963/12 ze dne 28. 6. 2012). Není proto věcí Ústavního soudu se jimi v dané fázi řízení blíže zabývat a je na místě ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. 4. Na okraj Ústavní soud dodává, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na soudní ochranu se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj