ÚS 172/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. N. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 T 37/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1999, sp. zn. 2 To 1/99, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1999, sp. zn. 2 To 1/99, ve výroku o vině a výroku o uloženém trestu, dále pak zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 T 37/98, a to ve výrocích o jeho vině a ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Uvedl, že podle jeho přesvědčení rozhodnutím soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Dále uvedl, že bylo porušeno též jeho právo podle čl. 40 odst. 2 a čl. 8 Listiny. Navrhovatel především vytýká soudu, že se důsledně nezabýval všemi důkazy provedenými v přípravném řízení. V přípravném řízení byla zajištěna daktyloskopická stopa, která byla označena jako stopa pachatele, která však nepatří jak stěžovateli, tak ani druhému odsouzenému. Tato stopa byla záměrně obžalobou zamlčena. V předmětném řízení žaloba nepředložila soudu žádný přímý důkaz. Pokud jde o výpověď stěžovatele, tato byla v přípravném řízení nezákonnými praktikami těchto orgánů vynucena. Žádný ze slyšených svědků neidentifikoval stěžovatele jako osobu pohybující se v inkriminované době v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu.
Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Po přezkoumání rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1999, sp. zn. 2 To 1/99, a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 37/98, ze dne 21. 10. 1998, a po zhodnocení písemných vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, jež si Ústavní soud vyžádal, nebyl shledán zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává. Pokud jde o napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že se soud vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele i Krajského státního zástupce v Praze, který proti rozsudku soudu I. stupně, sp. zn. 3 T 37/98, podal rovněž odvolání, všechny výroky svého rozhodnutí podrobně a přiléhavě odůvodnil. Z těchto důvodů byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. února 2000