Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem, třída Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2025 č. j. 27 Cdo 1961/2024-1549 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 8 Cmo 96/2022-1417 za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a J. S., stavebního bytového družstva X a Ing. L. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Řízení před obecnými soudy začalo již v roce 2010 návrhem J. S. st., otce stěžovatele a vedlejšího účastníka J. S. ml., na udělení souhlasu soudu k nahrazení podpisu J. S. ml. ve věci zpětného převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, který byl v době převodu na J. S. ml. ve vlastnictví bytového družstva X. Po smrti původního navrhovatele se jeho jediným dědicem stal stěžovatel, který vstoupil na místo původního navrhovatele J. S. st. usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 19 Cm 166/2014-432 a dále vystupoval v řízení jako navrhovatel. V řízení poté opakovaně rozhodoval Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci, přičemž kromě jiného byl v řízení měněn žalobní návrh, který po několika kolech rozhodování zněl tak, že se stěžovatel domáhá, aby soud určil, že J. S. st. byl v den svého úmrtí řádným členem bytového družstva X (dále jen "družstvo X"), a na základě obnovené nájemní smlouvy ve znění ze dne 23. 8. 1999 nájemcem družstevního bytu č. XX. O tomto návrhu rozhodovaly opět několikrát obecné soudy.
3. Nyní napadeným usnesením ze dne 22. 11. 2023 č. j. 8 Cmo 96/2022-1417 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a rozhodl tak, že návrh na určení, že původní navrhovatel J. S. st. byl ke dni své smrti řádným členem družstva X a na základě obnovené nájemní smlouvy ze dne 23. 8. 1999 nájemcem družstevního bytu č. XX se zamítá. Vrchní soud vzal do úvahy všechny v mnoho let trvajícím řízení provedené důkazy i základní výkladová pravidla dle občanského zákoníku včetně judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a dospěl k závěru, že k převodu členství v družstvu X z J. S. st. na J. S. ml. došlo úplatně; stěžovateli se nepodařilo prokázat, že J. S. st. členství v družstvu X J. S. ml. daroval. Stěžovatel se tedy nemohl úspěšně domáhat určení svého členství v družstvu X z důvodu vrácení daru. Kromě toho vrchní soud neshledal ani žádný důvod, který by mohl vést k neplatnosti původní smlouvy o převodu členství v družstvu X z J. S. st. na J. S. ml.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Uvedl, že vrchní soud postupoval v souladu s předchozím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, výklad smlouvy provedený vrchním soudem je v souladu s výkladovými pravidly dle občanského zákoníku i zásadami vyplývajícími z judikatury Nejvyššího soudu. Rovněž závěr vrchního soudu, že ujednání smlouvy, v němž strany prohlašují, že zůstatkovou hodnotu členského podílu si mezi sebou vypořádaly, zpravidla postačuje pro závěr, podle něhož jde o smlouvu úplatnou (není-li zjištěn odlišný skutkový stav), odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje, že soudy posoudily věc v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle ní je totiž otázku, zda byl převod členských práv a povinností týkajících se družstevního bytu úplatný či bezúplatný, třeba posuzovat nejen podle znění písemné smlouvy, ale taktéž podle toho, zda mezi smluvními stranami bylo ústní ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu. Vrchní soud ale stavěl rozhodnutí jen na textu písemné smlouvy, ve které nadto nebyla o úplatnosti či bezúplatnosti převodu ani zmínka, jen v článku IV. smlouvy bylo uvedeno, že si smluvní strany zůstatkovou hodnotu členského podílu mezi sebou vyrovnaly. Pouze z tohoto ujednání smlouvy vrchní soud vycházel, avšak stěžovatel nesouhlasí s tím, že je to dostačující. Stěžovatel navíc upozorňuje, že smlouva o převodu členství v družstvu byla obsažena na předem připraveném formuláři vypracovaném družstvem, takže její text nelze mít za spontánní projev vůle účastníků této smlouvy. Ze smlouvy samotné tedy dle stěžovatele nelze zjistit, jestli se jednalo o převod úplatný nebo bezúplatný a vrchní soud se nijak nezabýval tím, co bylo mezi J. S. st. a J. S. ml. dohodnuto ústně. Vrchní soud měl navíc dostatek podkladů hovořících o tom, že se jednalo o převod bezúplatný, svůj závěr o údajné úplatnosti smlouvy vrchní soud založil ale pouze na textu písemné smlouvy a jiné důkazy nevzal do úvahy. Jeho rozhodnutí proto považuje stěžovatel za projev libovůle. Usnesení Nejvyššího soudu si pak dle stěžovatele vnitřně protiřečí, je zmatečné a nesrozumitelné.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým obecným soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani tehdy, pokud by měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti.
8. Právě polemika s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů v nyní posuzované věci je podstatou argumentace stěžovatele, který postup obecných soudů považuje za svévolný a jejich závěry za zmatečné a nesrozumitelné. Ústavní soud ovšem vzhledem ke shora uvedenému může k posuzované věci pouze konstatovat, že obecné soudy provedly adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, ze kterého vycházejí napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. I délka řízení, které bylo vedeno v podstatě 15 let, neboť docházelo opakovaně k rušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně vrchním soudem či jednou i ke zrušení rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšším soudem napovídá, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly, neboť se v průběhu řízení snažily co nejlépe objasnit okolnosti uzavření smlouvy o převodu členství v družstvu X, vyjasnit žalobní návrh stěžovatele a provést všechny dostupné důkazy s tím, že přihlížely i k platné judikatuře. Tím samozřejmě Ústavní soud nemíní aprobovat takto extenzivně dlouhé řízení, pouze upozorňuje, že z rozhodování soudů ve věci je patrno, že se věcí jakož i argumenty účastníků řízení dostatečně zabývaly.
9. Závěr vrchního soudu postavený na skutečnosti, že vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu je ujednání smlouvy, kterou bylo převedeno členství v družstvu X, o vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu dostatečné pro určení toho, že se jedná o úplatný převod, a na tom, že stěžovatel neprokázal, že by k převodu na J. S. ml. došlo darováním s tím, že vrchní soud neshledal žádný důvod neplatnosti dané smlouvy, je v napadeném usnesení odpovídajícím způsobem odůvodněn. Závěr vrchního soudu odpovídá provedenému dokazování a současně postup soudů při dokazování v posuzované věci nevykazuje vady dosahující mezí ústavnosti.
10. Stejně tak postup Nejvyššího soudu nevykazuje znaky libovůle a jeho rozhodnutí nelze považovat za zmatečné. Nejvyšší soud pečlivě odůvodnil, že postup vrchního soudu je v souladu s předchozím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu a samotné rozhodnutí vrchního soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou. Ústavní soud nemá důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat napadené usnesení Nejvyššího soudu.
11. Ve zbytku k argumentaci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se týká výkladu a aplikace podústavního práva a není ústavněprávně relevantní. Čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na takové občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1815/25).
12. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu