Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky O. Š., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2017, č. j. 12 Co 220/2015-465, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 10. 2014, č. j. 10 C 41/2009-354, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podanou dne 5. 6. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu před zneužitím vlastnického práva ze strany jiného vlastníka podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Z poučení o opravných prostředcích uvedeného v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že proti němu lze podat dovolání. Ústavní soud zjistil na základě sdělení samotné stěžovatelky a současně výpisem z aplikace infosoud.justice.cz, že stěžovatelka proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 5. 6. 2017 dovolání skutečně podala, o dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Takováto situace představuje důvod k odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podala-li stěžovatelka ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jejího náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. 6. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. V případě, že by návrhu na zrušení rozsudku nevyhověl Nejvyšší soud, bude mít stěžovatelka i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/06, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz. 7. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat (za současného přerušení řízení o ústavní stížnosti jak navrhuje stěžovatelka), neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. 8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2017
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu