I. ÚS 1755/14

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá shora označené rozhodnutí obecného soudu. V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích byla nařízena exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, jejímž provedením byl pověřen JUDr. J. D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-jih. Ke dni 31. 12. 2011 byl tento soudní exekutor odvolán z funkce a do exekutorského úřadu byl jmenován JUDr. J. J., Ph.D. Oprávněná následně požádala o změnu soudního exekutora a navrhla, aby ji provedl stěžovatel. Stěžovatel příkazem k úhradě nákladů exekuce rozhodl o dosud vzniklých nákladech tak, že soudnímu exekutorovi JUD. J. J., Ph.D., náklady exekuce nepřiznal. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že ač soudního exekutora JUDr. J. J., Ph.D., vyzval k vyčíslení nákladů za dosavadní vymáhání pohledávky, nedošlo z jeho strany k žádné odpovědi. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal JUDr. J. J., Ph.D., námitky, v nichž zejména uvedl, že výši nákladů a odměny upravuje vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, není proto nutné se jich domáhat nebo je odůvodňovat. Napadeným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích byl příkaz k úhradě nákladů exekuce změněn tak, že povinný je povinen uhradit dosud vzniklé náklady exekuce ve výši 3 933 Kč, které tvoří odměna soudního exekutora JUDr. J. J., Ph.D., ve výši 1 500 Kč, jeho hotové výdaje ve výši 1 750 Kč a DPH. Povinnému tedy byla uložena povinnost hradit dosud vzniklé náklady exekuce, soud však považoval za spravedlivé neukládat povinnému povinnost hradit náklady zvýšené okolnostmi, které nemůže nijak ovlivnit. Proto bylo rozhodnuto tak, že minimální exekuční náklady má povinný hradit pouze jednou, přičemž se poměrně rozdělí mezi všechny exekutory, kteří exekuci prováděli.

Ústavní stížnost je podaná osobou zjevně neoprávněnou. Soudní exekutor v ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o jeho vlastních nákladech, představuje toto rozhodnutí zásah do jeho práv, neboť je v konkrétní věci vázán právním názorem exekučního soudu a není oprávněn se od něj při rozhodování o nákladech exekuce odchýlit. S ohledem na toto rozhodnutí bude muset právní názor exekučního soudu promítnout do příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž v budoucnu bude rozhodovat i o nákladech vzniklých jemu osobně. Současně tvrdí, že v budoucnu již nebude mít možnost jak hájit svá práva. S tímto názorem soudního exekutora se Ústavní soud neztotožňuje. K aktivní legitimaci soudního exekutora se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti, kdy pro její posouzení považuje za nutné zohlednit skutečné postavení soudního exekutora v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena. Ve svém stanovisku, vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 23/06, uvedl, že "exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatel, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod." V souzené věci, ač bylo rozhodováno o nákladech exekučního řízení, nedošlo rozhodnutím soudu k přímému zásahu do práv stěžovatele. Stěžovatel zde totiž nerozhodoval o nákladech svých, nýbrž o nákladech dosavadního exekučního řízení, které vznikly dříve pověřeným soudním exekutorům. V tomto případě tak na něj nelze pohlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti civilních exekucí. Stejně tak soud nerozhodoval o nákladech stěžovatele, nýbrž o nákladech vzniklých JUDr. J. J., Ph.D. Na tyto situace proto dopadá stanovisko Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, kde je mimo jiné uvedeno, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Vzhledem ke zjištěným skutečnostem a k tomu, že usnesením sp. zn. I. ÚS 1758/14 byla již jiná, avšak obsahově stejná ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítnuta, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. července 2014

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj