Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Greton, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. 4. 2011, čj. 74507/11/178913507251, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 180/2005 Sb., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně (dále jen "finanční úřad"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost na postup plátce daně ČEZ Distribuce, a. s. Současně navrhl i zrušení ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a že uvedená zákonná úprava je v rozporu s principem zákazu retroaktivity a je i v rozporu s principy právního státu.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).
Stěžovatel přípustnost své ústavní stížnosti odůvodnil odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud argumenty stěžovatelem uvedené nesdílí a považuje za nutné, aby i v daném případě vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, které však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, jak je to uvedeno i v poučení napadeného rozhodnutí. Poté je nezbytné pokračovat v řízení upraveném platnými právními předpisy pro oblast správního soudnictví.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, což by byl důvod pro jeho odmítnutí soudcem zpravodajem podle 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost obsahuje i návrh na zrušení části zákona, je k jejímu celkovému odmítnutí kompetentní senát. Proto byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta tímto usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu