Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2007, čj. 25 Cdo 2275/2005 - 142, a proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, čj. 28 Co 194/2005 - 109, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 1. 2005, čj. 9 C 197/2004 - 90, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka zažalovala Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje o náhradu škody způsobené ztrátou na jejím výdělku. Ke škodě mělo, podle žaloby, dojít v důsledku psychického zhroucení stěžovatelky po předchozím protiprávním jednání žalovaného, jehož řidič zavinil dopravní nehodu, při níž zahynuli manžel a syn stěžovatelky. Stěžovatelka polemizuje s výkladem příčinné souvislosti, který v jejím případě obecné soudy zaujaly. Poukázala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, ze dne 24. 5. 2001, a vytkla mu, že tento právní názor Nejvyššího soudu v obdobných kauzách je zastaralý a vychází z hodnotové kontinuity s komunistickým právem. Proto jsou uvedená rozhodnutí, podle stěžovatelky, v rozporu s čl. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Její argumenty se pohybují plně v rovině podústavního práva. Míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, než jak učinily obecné soudy, tedy aby přehodnotil právní závěr, že (slovy dovolacího soudu) "příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 Obč. zák.) odpovídá". Stěžovatelkou zpochybněný výklad občanského zákoníku není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Proto není důvod k zásahu Ústavního soudu ve smyslu vyslovení protiústavnosti zmíněného, stěžovatelkou zpochybněného, právního závěru. Není totiž úkolem Ústavního soudu rozvíjet výklad občanského práva, ani posuzovat, zda daný výklad je výkladem nejlepším z výkladů možných. Toto je naopak úkolem Nejvyššího soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení, k ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu