Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky I. Z., zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, čj. 28 Cdo 2717/2000 - 137, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, čj. 55 Co 242/2000 - 119, vydaného v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 1. 2000, čj. 27 C 343/95 - 92,
takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 19. 3. 2001, která byla podána k poštovní přepravě dne 21. 3. 2001, jež došla Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2001, napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejího Ústavou ČR zaručeného základního práva plynoucího jak z Ústavy ČR, tak z Listiny základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1. Navrhuje, aby všechna rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, která začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2000 podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn (§ 241 odst. 3 písm. a), § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 1 o. s. ř.), je nutno vzít v úvahu, že v daném případě oním posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, čj. 55 Co 242/2000 - 119.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jestliže ústavní stížnost stěžovatelky byla podána k poštovní přepravě dne 21. 3. 2001, když rozsudek odvolacího soudu, jak vyplývá z obsahu stížnosti, byl doručen právní zástupkyni stěžovatelky dne 7. 9. 2000, nebyla ústavní stížnost podána v šedesátidenní lhůtě stanovené ve shora citovaném ustanovení zákona o Ústavním soudu, neboť posledním dnem, kdy lhůta k podání stížnosti mohla být zachována, byl den 6. 11. 2000.
Soudce zpravodaj proto musel tuto stížnost jako opožděnou odmítnout ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu