Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem [adresa] b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 279/2025-398 ze dne 1. dubna 2026, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezl. O. G., a P. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo pečovat o dítě a vychovávat je podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny a nejlepší zájem dítěte a jeho právo udržovat pravidelný osobní styk s oběma rodiči podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Prostějově rozsudkem č. j. 0 Nc 7814/2025-98 ze dne 21. 7. 2025 zamítl návrh matky na nahrazení souhlasu stěžovatele (otce) se změnou bydliště jejich nezletilého dítěte (rok narození [rok narození]) tak, že by bydliště bylo v okrese K. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se za stěžovatele uděluje souhlas matce se změnou bydliště nezletilého z okresu P. do okresu K. 3. Krajský soud vyšel z toho, že bydliště nezletilého bylo v B. v domě rodičů. Toto bydliště však zaniklo ke konci října 2025, kdy (v návaznosti na odchod stěžovatele ze společné domácnosti) rodiče dům v důsledku rozchodu prodali a do finální realizace převodu pronajali kupujícím, neboť od toho okamžiku již nebyli oprávněni dům užívat. V otázce prodeje a pronájmu přitom rodiče jednali v plné shodě. I když obecná definice bydliště zahrnuje i jiné aspekty, je existence obydlí stěžejní podmínkou toho, aby mohl člověk v určitém místě bydliště mít - jestliže o obydlí přijde, musí své bydliště přesunout jinam (ať už do jiné ulice, jiného města, jiného okresu či do jiného kraje). Jelikož původní bydliště zaniklo, stáli rodiče před rozhodnutím, kde bude jejich další bydliště a bydliště nezletilého. Zde pak nastala zásadní neshoda a oba rodiče rozhodli o svém dalším bydlišti bez dohody s druhým rodičem; stěžovatel se rozhodl žít v P., neboť tam navázal další partnerský vztah a má tam zaměstnání a předpokládal, že se matka jeho rozhodnutí automaticky přizpůsobí. Matka se ale rozhodla vrátit do K., odkud oba rodiče pocházejí, a to z ekonomických důvodů a vzhledem k existenci širšího rodinného zázemí. Obě tato rozhodnutí rodičů vedla k tomu, že se vzdálilo bydliště nezletilého (který je svěřen do péče matky) od bydliště otce. Udělením souhlasu s návrhem matky se komplikuje péče stěžovatele o nezletilého, neudělením pak situace matky, která by jako samoživitelka byla nucena zůstat na P. a zajistit si tam bydlení pro sebe i nezletilého, které je na hranici či spíše pod hranicí jejích možností.
4. Za dané situace krajský soud zohlednil, že změna bydliště nebyla agresivní procesní strategií matky, která neusiluje o to bránit stěžovateli v péči o nezletilého, ale snaží se ekonomicky racionálně vyřešit otázku dalšího bydlení a stabilizovat poměry po rozvodu a ztrátě dosavadního bydlení. Matka si nemůže dovolit samostatné bydlení na P. a krajský soud nepovažuje za správné a spravedlivé nutit ji, aby jediné finanční prostředky, ze kterých má možnost zajistit sobě a nezletilému vlastní stabilní bydlení, utrácela za nájem na P. Nezletilý má navíc na K. širší rodinu, se kterou se bude moci stýkat, přičemž změna bydliště ani nevylučuje péči otce a její budoucí rozšiřování. Krajský soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel pár měsíců po narození nezletilého navázal vztah s jinou ženou a tuto situaci a nespokojenost v manželství řešil rozchodem, rozvodem, založením jiného partnerského vztahu v P. a vypořádáním jmění včetně domu v B., čímž matku, která se tak stala samoživitelkou vázanou celodenní péčí o dítě, dostal do velmi obtížné ekonomické situace. Je právem stěžovatele rozhodnout se, jakým způsobem vyřeší své manželství a vztah s jinou ženou, nelze ale po matce spravedlivě požadovat, aby byla s nezletilým nucena nést nad míru nezbytně nutnou dopady jeho rozhodnutí.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že stěžovatel navázal vztah s jinou ženou, což měl řešit rozchodem s matkou. Podle stěžovatele šlo o hlavní argument krajského soudu, rozsudek o rozvodu manželství však nestojí na závěru, že by rozvrat byl výlučně či rozhodujícím způsobem zaviněn stěžovatelem, uvádí se v něm naopak, že příčiny rozvratu byly na straně obou manželů. Stěžovatel nepopírá, že soud může při posuzování rodinných poměrů hodnotit širší kontext věci, nemůže ale bez náležitého dokazování a řádného procesního postupu učinit z jednoho rodiče viníka rozpadu rodiny a tuto konstrukci použít jako argument pro zásah do jeho rodičovských práv. Podle stěžovatele předseda senátu krajského soudu nepřistupoval k věci otevřeně a nestranně, což má být zjevné i ze zvukového záznamu z jednání, nýbrž skrze předem vytvořený narativ o tom, že stěžovatel je příčinou rozpadu rodiny.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí z něj fakticky dělá "víkendového otce", aniž by tento zásah byl odůvodněn konkrétními zjištěními o nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud sice připustil, že změna bydliště komplikuje realizaci péče stěžovatelem, tuto komplikaci však bagatelizoval. Napadené rozhodnutí nijak neřeší, jak má stěžovatel nadále realizovat původní úterní a čtvrteční kontakty, jak má být rozložena doprava, jak mají být kompenzovány časové a finanční dopady či jak má být zajištěno, aby matka nemohla jednostranně určovat rozsah a podmínky péče stěžovatele. Dítě má právo udržovat kontakt s oběma rodiči a omezení tohoto aspektu musí být řádně odůvodněno. Ve věci přitom nebylo prokázáno, že by stěžovatel nebyl schopen nebo ochoten o nezletilého pečovat. Krajský soud upřednostnil ekonomické a sociální zájmy matky před právem dítěte, a to aniž zohlednil, že každému z rodičů byla za prodej bytu vyplacena částka 2 086 900 Kč; stěžovatel navíc nabízel matce příspěvek na bydlení v P.
7. Podle stěžovatele tak krajský soud legitimizoval stav vytvořený matkou, která změnila faktické bydliště nezletilého přes výslovný nesouhlas stěžovatele, a to po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně; následně navíc došlo k dalším jednostranným krokům včetně změny trvalého pobytu či změny pediatra. Jeden z rodičů ale nemůže měnit bydliště dítěte proti vůli druhého rodiče, a pokud soud vyšel z toho, že matka již s nezletilým bydlí v K., a tento fakt použil jako argument ve prospěch udělení souhlasu, jednostranné jednání matky tím legitimizoval.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a že do rozhodnutí soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. K soudním rozhodnutím ve věcech rodinných přitom Ústavní soud přistupuje obzvlášť rezervovaně a v nyní posuzované věci důvod k výjimečnému zásahu neshledal.
10. Rozhodnutí krajského soudu je podrobně a přesvědčivě odůvodněno, přičemž nutno zejména zdůraznit, že vůbec není postaveno na tom, že nezletilý již (v důsledku jednostranného rozhodnutí matky) bydlí na K. Nejde tedy o situaci, kdy by matka kvůli napadenému rozhodnutí těžila ze svého jednání, které stěžovatel shledává protiprávním. Krajský soud jasně vysvětlil, že hodnotil situaci, která nastala po prodeji domu, resp. jeho pronájmu, kdy matka musela řešit, kde bude dále bydlet; při udělení souhlasu matce pak zvážil zejména ekonomické a sociální okolnosti na její straně, nikoliv např. to, že si nezletilý již na K. zvykl apod. (s předloženými ekonomickými důvody sice stěžovatel nesouhlasí, to však nepředstavuje ústavněprávní polemiku). Krajský soud měl při rozhodování na paměti i zájmy stěžovatele (a nezletilého) týkající se péče o nezletilého, na čemž nic nemění, že neřešil veškeré podmínky budoucí péče (neboť to ani nebylo předmětem řízení).
11. Pokud se pak stěžovatel ohrazuje proti tomu, že krajský soud přihlédl i k okolnostem konce manželství, Ústavní soud především nesouhlasí s tím, že by šlo o hlavní důvod, na kterém krajský soud své rozhodnutí postavil. Dané okolnosti byly uvedeny "v neposlední řadě" poté, co krajský soud již předložil vyčerpávající argumentaci založenou na jiných důvodech, které samy o sobě pro soudem učiněné rozhodnutí postačují. Závěry krajského soudu jsou navíc v tomto směru výsledkem jím provedeného dokazování, přičemž i když důvody rozpadu manželství jsou typicky mnohovrstevnaté, závěr krajského soudu, že stěžovatel pár měsíců po narození nezletilého oznámil matce, že má vztah s jinou ženou, načež opustil společnou domácnost, stěžovatel ani nezpochybňuje.
12. Namítá-li konečně stěžovatel podjatost krajského soudu, nedoplňuje tuto námitku o dostatečně konkrétní argumentaci. Není na Ústavním soudu, aby v záznamu z jednání hledal, jaké "otázky a komentáře" předsedy senátu patrně stěžovatel považuje za nevhodné. Navíc samotné rozhodnutí soudu je založeno na přesvědčivé právní argumentaci, a i kdyby snad opravdu byly některé otázky ze strany soudu nevhodně formulovány - což Ústavní soud vůbec netvrdí - nebyl by to ještě důvod napadené rozhodnutí jako neústavní rušit.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu