Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L. B., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, čj. 8 Tdo 612/2011 - 28, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 462/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2010, čj. 12 T 5/2009 - 644, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti M. L. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy údajně nesprávně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů, odvolací soud zcela opomenul hodnotit ve vzájemných souvislostech veškeré v řízení provedené důkazy. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/02. Dále obecné soudy nepřipustily jím navržený důkaz - domovní prohlídku, za účelem zajištění čestných prohlášení poškozených a výslech "celé řady" blíže nespecifikovaných svědků, přičemž v kauze zůstaly pochybnosti a soudy měly aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil šesti útoky vůči poškozeným dívkám. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti a činnosti výkonných zástupců právnických osob s předmětem podnikání v oblasti pořizování a distribuce fotografických a filmových erotických záznamů osob a v oblasti obchodu s takovýmito materiály na dobu dvou roků. Zproštěn obžaloby byl z dalších dílčích útoků pokračujícího trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 TrZ a skutku, v němž byl spatřován trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 TrZ. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 5/2009 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování o zkrácení jeho práv, přičemž jeho argumentace spočívá v opakování námitek z hlavního líčení i z opravných prostředků.
S ohledem na obsah spisu a napadená rozhodnutí nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení zásady volného hodnocení důkazů. Závěr o vině stěžovatele ze strany obecných soudů nelze kvalifikovat jinak než jako řádnou aplikaci jednoduchého práva za současného dodržení práva stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci obecné soudy, zejména soud prvního stupně, náležitě objasnily skutkový stav a bez důvodných pochybností z něho vyvodily odpovídající právní závěry. Odvolací soud na tyto závěry navázal a v souladu se svým zákonným postavením se vypořádal s námitkami stěžovatele, aniž by zopakoval úplný soudní přezkum. Mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba. Nebyl shledán žádný nesoulad, pro který by bylo nutno tato rozhodnutí považovat za protiústavní. V dané věci souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl jen k jedinému závěru o vině stěžovatele. Nebyly tedy splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy neměly žádné důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Na základě důkazů v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel použil vůči poškozeným pohrůžky jiné těžké újmy, čímž spáchal trestný čin vydírání (str. 20 - 22 rozsudku městského soudu, str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Za těchto okolností stačí odkázat na obsah odůvodnění zmíněných rozhodnutí. Nepravdivou je i námitka, že soudy nepřipustily výslech celé řady svědků. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel, v průběhu trestního řízení před soudem prvního stupně, požadoval výslechy svědků uvedených na č. l. 477, 541 a 557 spisu. Soud tyto návrhy akceptoval, svědky vyslechl a jejich výpovědi následně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (str. 15 a násl. rozsudku). Nedůvodným je i tvrzení o nepřipuštění jím navrhované domovní prohlídky. Na základě návrhu stěžovatele ze dne 15. 7. 2009, o provedení domovní prohlídky, kde označil byt a věci, které by měly být tímto úkonem nalezeny (viz č. l. 469 spisu) vydal soud prvního stupně, dne 24. 7. 2009, výzvu k vydání věci podle § 78 odst. 1, 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Na tuto výzvu reagoval vlastník předmětného bytu M. B. A. S. žádostí o prodloužení lhůty (č. l. 482 spisu) a následně přípisem ze dne 17. 8. 2009, v němž uvedl, že dne 10. 8. 2009 vstoupil do předmětného bytu za účasti svědků s videokamerou, která celý vstup a úkony, směřující k nalezení údajných listinných důkazů v bytě, zaznamenala. Žádné doklady či materiály, které by se týkaly trestní věci stěžovatele, nebyly zajištěny (č. l. 502 spisu). Jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení, po tomto úkonu již stěžovatel na provedení domovní prohlídky netrval. Svůj požadavek zopakoval až v odvolacím řízení. Odvolací soud poukázal právě na shora popsaný úkon. S ohledem na uvedené nelze hovořit o tom, že by ve věci figurovaly opomenuté důkazy, důkazní návrhy či argumenty stěžovatele, ať už ve formálním či materiálním smyslu a lze jen odkázat na konkrétní, logické a vyčerpávající odůvodnění obecných soudů. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nutno doplnit, že tento návrh akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu