Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů K. F. a J. K., zastoupených Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 1082/2019-104, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv podle v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Nejvyšší soud neodmítl dovolání vedlejších účastníků, čímž znevýhodnil stěžovatele v jejich procesním postavení. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018 č. j. 15 Co 386/2018-89 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. K projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky (efektivně) vyčerpal. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, u nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení doposud neskončilo, neboť Nejvyšší soud vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení a stěžovatelé tak dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní důvody, přísluší pouze Nejvyššímu soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj