Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. G., A. J., J. S., J. S., V. S., D. B., T. B., R. B., J. B., D. Č., M. Č., M. Č., J. Č., J. Č., J. E., E. G., T. H., M. H., Bc. M. H., M. H., Dimitra Ivanova, J. K., Z. K., L. K., J. K., L. K., J. K., B. M., T. M., Z. M., J. M., J. M., R. M., J. O., Čeňka Pecánka, L. P., I. P., J. P., P. P., Z. P., M. P., T. P., M. P., M. P., M. R., Z. R., Luďka Riedla, R. R., P. S., L. S., J. S., M. S., P. Š., P. Š., J. Š., J. Š., P. Š., Z. Š., D. Š., P. Š., M. T., J. V., Z. V., L. V., A. V., J. V., R. V., B. W., J. Z., Mária Zábranského, zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019 č. j. 43 Ad 4/2018-170, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Praze napadeným usnesením řízení o správní žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky (dále jen "žalovaný") ze dne 29. 8. 2018 č. j. VS-76868-6/ČJ-2018-80000L-PK zastavil (výrok I.), dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze stěžovatelů na náhradě nákladů řízení částku 1 267,59 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Zdeňka Honzíka (výrok II.) a že každému ze stěžovatelů se vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.). Soud řízení zastavil podle § 47 písm. b) ve spojení s § 62 odst. 4 s. ř. s. V případě výroku II. poukázal s odkazem na § 60 odst. 3 větu druhou s. ř. s. na to, že stěžovatelům vzniklo právo na náhradu nákladů řízení právě z důvodu zastavení řízení, a to pro jejich uspokojení po podání správní žaloby. Soud zdůraznil, že stěžovatele předem upozornil, že jejich návrh ze dne 8. 3. 2019, týkající se náhrady odměny za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen "advokátní tarif"), je nepřiměřený, a to především kvůli nízké časové i odborné náročnosti společně prováděných úkonů právní služby. Přistoupil proto na základě § 60 odst. 4 s. ř. s. ke snížení výše odměny. Současně konstatoval, že stěžovatelé v podání ze dne 24. 3. 2019, jímž reagovali na toto poučení soudu, neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, které by vystihovaly odbornou, časovou či finanční náročnost provedení jednotlivých úkonů právní služby a poukazovali pouze na způsob výkonu zastoupení. Stěžovatelé v prvé řadě shrnuli věcnou a procesní stránku souzené věci, poukázali na ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jakož i na dotčený obsah a odůvodnění napadeného usnesení Domnívají se, že soud napadeným usnesením narušuje předvídatelnost soudních rozhodnutí, rozhoduje v rozporu s ustálenou soudní praxí a fakticky je trestá za úspěšnost ve sporu. Stěžovatelé konečně uvedli, že napadená část rozhodnutí je v zásadním rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť soud nepoužil § 60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož může z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadené části rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů s napadenou výrokovou částí a s jejím odůvodněním v usnesení Krajského soudu v Praze, jež se týká nákladů řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních/správních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí správního soudu neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho úvahy dostatečně jasně a přesvědčivě vysvětluje. Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud dotčenou část odůvodnění dostatečně neodůvodnil, ba dokonce, že nepoužil ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., podle Ústavního soudu odůvodnění jeho rozhodnutí svědčí o opaku. Krajský soud v příslušné části odůvodnění konkrétně uvedl a odkázal na použití § 60 odst. 7 s. ř. s., zdůraznil, že stěžovatele předem upozornil na to, že výše odměny za úkony právní služby je nepřiměřená a současně uvedl důvody pro její snížení. Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. Připomíná, že postup v soudním správním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu