I. ÚS 1813/07

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007, stěžovatelka napadla příkaz k prohlídce jiných prostor Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 10 ZN 4926/2007 (dále jen "příkaz"), kterým byla ve smyslu § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") nařízena prohlídka jejího osobního motorového vozidla. Druhou ústavní stížností, doručenou téhož dne, stěžovatelka napadla provedení předmětné prohlídky Policií České republiky, Okresním ředitelstvím v Karviné (dále jen "policie"), respektive způsob tohoto provedení. Rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, č. j. I. ÚS 1813/07-7, bylo rozhodnu o spojení těchto ústavních stížností tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. I. ÚS 1813/07 a III. ÚS 1814/07 budou nadále vedeny pod sp.zn. I. ÚS 1813/07.

Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že příkaz je nedostatečně odůvodněn. Zejména prý nebyla zdůvodněna naléhavost jeho vydání ve fázi před zahájením trestního stíhání podezřelé osoby. V takové fázi trestního procesu lze prohlídku jiných prostor provést pouze jako úkon neodkladný či neopakovatelný (§ 158 odst. 3 písm. i) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]), přičemž tato neodkladnost či neopakovatelnost musí být odůvodněna, neboť odůvodnění slouží v dalších fázích trestního řízení k přezkumu zákonnosti. Ve stěžovatelčině případě byl v úvahu přicházející podezřelý zadržen a možná obava ze ztráty kýžených detailů tedy minimalizována.

Nedostatečnost odůvodnění příkazu stěžovatelka shledává i v tom směru, že prý není jasné, proč je nutno nařídit prohlídku právě v jejím vozidle. Hovoří se v něm sice o podezřelé osobě, která vystoupila z jejího automobilu, z toho však není zřejmé, proč by se hledané zbraně měly nacházet právě v jejím vozidle a ne například v bydlišti podezřelého. Ze skutečnosti, že osobou podezřelou je její bývalý manžel, rovněž nelze vycházet.

Pokud jde o postup policie při provádění prohlídky, stěžovatelka namítá, že nebyla upozorněna, že tato je prováděna před zahájením trestního stíhání.

Za druhé k postupu policie uvádí, že došlo k zajištění věcí, není však známo, jakým způsobem. V protokolu totiž není uvedeno, zda šlo o vydání či odnětí.

Stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 201/01 a II. ÚS 298/05 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz). Má za to, že bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek a nebýt rušen v jeho výkonu zaručené čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dotčen byl též čl. 4 odst. 4 stejného právního předpisu. V ústavní stížnosti směřující proti příkazu navrhla tento příkaz zrušit. V ústavní stížnosti proti postupu policie navrhla, aby Ústavní soud porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny konstatoval a policii zakázal v tomto porušování pokračovat.

Stěžovatelka také požádala, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně. II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Hlavní stěžovatelčina námitka směřuje proti dostatečnosti odůvodnění příkazu, zejména pak pokud jde o otázku provedení předmětné prohlídky jako úkonu neodkladného či neopakovatelného. Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí není nikde výslovně uvedeno, proč má být daná prohlídka provedena jako úkon neodkladný a neopakovatelný, a v tomto směru lze stěžovatelčině argumentaci do určité míry přisvědčit. Zároveň je nicméně nezbytné uvést, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že slabina odůvodnění v daném případě nepředstavuje pochybení ústavněprávní intenzity. Obdobným námitkám, jako jsou námitky stěžovatelčiny, se Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti věnoval. Odkázat lze např. na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 577/04 a III. ÚS 231/05. Ve věci sp. zn. III. ÚS 231/05 pokud jde o požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti daného postupu přitom např. dospěl k závěru, že "nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. Absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny."

Nutno zdůraznit, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (obdobně viz opět usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 231/05).

Stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 201/01 a II. ÚS 298/05. Ústavní soud má nicméně za to, že z odůvodnění těchto nálezů je zřejmá právě odlišnost případu stěžovatelčina, od případů tehdy posuzovaných. Ve věci sp. zn. I. ÚS 201/01 byla prohlídka provedena v prostorách jiného subjektu než toho, vůči kterému byl příkaz k prohlídce vydán. Ve věci sp. zn. II. ÚS 298/05 orgány činné v trestním řízení zastávaly názor, že prohlídku jiných prostor je v předmětné fázi trestního procesu možno provádět nejen jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, nýbrž i jako úkon běžný, jako úkon běžný ji také provedly a zároveň nebylo možno ani nijak dovodit, proč odložení tohoto úkonu na pozdější stadium trestního řízení nepřicházelo v úvahu. Naopak ve věci projednávané se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován. Předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně neodkladnost jejího provedení je z něj jako celku a z dalších okolností případu zmiňovaných v ústavní stížnosti zcela zřejmá.

Ke stěžovatelčině úvaze, že zmizení hledaných zbraní z daného automobilu nehrozilo, neboť podezřelá osoba byla zadržena, lze uvést, že samozřejmě tyto zbraně mohla odstranit i osoba jiná a to tím spíše, že se nejednalo o automobil zmiňovaného podezřelého, nýbrž její.

Stěžovatelka dále bagatelizuje skutečnost, že z prohledávaného vozu předtím vystoupila podezřelá osoba, přičemž se jednalo o jejího bývalého manžela. Ústavní soud však má za to, že se jedná o zcela konkrétní okolnosti a není důvodu, proč by k nim orgány činné v trestním řízení nemohly přihlížet.

Zbytek stěžovatelčiny argumentace zcela postrádá ústavněprávní rovinu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněné a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu je mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Pokud jde o stěžovatelčiny žádosti o předností projednání Ústavní soud důvody k upřednostnění jejích ústavních stížností před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal. Přesto postupoval tak, aby řízení bylo ukončeno v době přiměřené, nikoliv však na úkor ostatních stěžovatelů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2008 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž stěžovatelka tvrdí, že příkazem státního zástupce k prohlídce jejího osobního motorového vozidla byla porušena ústavně zaručená práva, pročež se domáhá jeho zrušení. Namítá "absenci zdůvodnění nutnosti vydání příkazu ve fázi před zahájením trestního stíhání" a "zcela povšechné odůvodnění" skutečností, podle kterých je třeba provést prohlídku právě v jejím vozidle. Ústavní stížnost je vedená pod sp. zn. III. ÚS 1814/07. Další ústavní stížností, vedenou pod sp.zn. I. ÚS 1813/07 stěžovatelka napadá provedení výše zmíněné prohlídky jejího vozidla s tím, že jím bylo zasaženo do práv zaručených článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů , ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížnosti se jedná o věci, které se týkají téže stěžovatelky a též spolu skutkově a právně souvisejí. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 11. 2007

Pavel Rychetský, v.r. předseda Ústavního soudu