Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem D. V. Nguyen, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 7 T 4/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 11 To 27/2014, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 7 T 4/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 11 To 27/2014 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel jednak zpochybňuje důvod útěkové vazby, kdy namítá, že soudy jej dovodily v podstatě toliko hrozbou vysokého trestu a to navíc pouze hrozbou typovou, kdy jen poukázaly na rozmezí zákonné sazby trestu odnětí svobody, aniž by uvážily, jaký trest reálně hrozí. Úvahy soudů související s jeho národností pak rovněž mají paušalizující charakter.
Další pochybení pak stěžovatel shledává v tom, že vrchní soud při svém rozhodování pominul pozdější doplnění odůvodnění jím podané stížnosti.
Stěžovatel odkazuje na své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud Ústavní soud informoval, že stěžovatel byl v mezidobí nepravomocně uznán vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), e) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem a také trest vyhoštění na dobu deseti let. K problematice doplnění odůvodnění krajský soud sdělil, že dne 21. 2. 2014 podal obhájce stížnost, dne 11. 3. 2014 byl spis s předkládací zprávou doručen vrchnímu soudu, který v neveřejném zasedání dne 20. 3. 2014 stížnost obžalovaného zamítl. Ve spise je na č. l. 6127-6129 podání ve věci stížnosti, které došlo 11. 3. 2014, ale není v něm žádný záznam o tom, zda bylo posláno za spisem vrchnímu soudu.
Krajské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Vrchní soud vyslovil přesvědčení, že příslušný vazební důvod byl u stěžovatele dán a k porušení jeho práva na spravedlivý proces nedošlo. Pokud jde o stěžovatelem uváděné doplnění odůvodnění stížnosti, vrchnímu soudu nebylo doručeno.
Vrchní státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že nic nenasvědčuje tomu, že by ve věci státní moc nebyla uplatněna v mezích zákona a odkázalo na odůvodnění usnesení vrchního soudu.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten odkázal na obsah své stížnosti a sdělil, že na ústavní stížnosti trvá.
III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spisový materiál. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů obecnými soudy za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje. Nutno přitom vyzdvihnout, že soudy nevyšly pouze z hrozby vysokého trestu, nýbrž i takových skutečností jako je absence stálého bydliště, kdy dle vlastních slov přespává různě u známých, a zásadnějších vazeb k České republice.
Přisvědčit lze stěžovateli do určité míry toliko pokud jde o nezohlednění doplnění odůvodnění stížnosti proti usnesení krajského soudu, kdy se jeví, že vrchní soud si při svém rozhodování vůbec nebyl vědom existence stěžovatelova přípisu 9 dní předtím doručeného krajskému soudu. Ústavní soud má za to, že v době současných informačních a komunikačních technologií a možností automatizace procesů musí být stát schopen zajistit takový systém, aby soud vyššího stupně měl případná podání učiněná k soudu stupně nižšího, nebo přinejmenším informaci o nich, rychle k dispozici. Zároveň je nicméně nezbytné uvést, že ne každé pochybení orgánů veřejné moci je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že uvedená slabina nepředstavuje pochybení ústavněprávní intenzity, kdy nutno přihlédnout k tomu, že důvody pro vazbu jsou z rozhodnutí prvostupňového soudu dostatečně zřejmé, jakož i k obsahu předmětného doplnění odůvodnění stížnosti, které neobsahuje žádné skutečnosti zásadního charakteru. Závěrem pak lze k otázce konkrétnosti hrozby vysokého trestu navíc dodat, že vzhledem k nynějšímu nepravomocnému odsouzení stěžovatele, se v současnosti v každém případě hrozba několikaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody jeví být reálnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu