Výrok
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, požaduje zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedla, že se domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem, k jejichž převodu mělo dojít na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva ve smyslu § 553 občanského zákoníku, jejíž součástí byla i rozhodčí smlouva. Stěžovatelka považuje rozhodčí smlouvu od počátku za absolutně neplatnou, k čemuž tvrdí řadu skutečností, jež mají základ v právní úpravě poskytující ochranu slabší smluvní straně - spotřebiteli, aniž by se koncentrovala na vhodné námitky směřující vůči napadenému usnesení.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že ve sporu mezi stěžovatelkou, jako žalobkyní, a společností Profinex, spol. s r. o., jako žalovanou, probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zamítl obvodní soud usnesením ze dne 28. 7. 2009 č. j. 13 C 195/2009-88 námitku žalované, že věc má být projednána před rozhodci, protože posoudil rozhodčí doložku jako neplatnou. Toto usnesení napadla žalovaná odvoláním, na jehož základě rozhodl městský soud napadeným usnesením, kterým usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil. V odůvodnění formuloval závěr, že v dané věci není dána pravomoc obecných soudů spor rozhodnout, a proto změnou usnesení soudu prvního stupně v souladu s § 104 odst. 1 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu rozhodl o zastavení řízení. V závěru poučil účastníky, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Z předložených listin je zřejmé, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s přesvědčením, že vyčerpala všechny zákonné prostředky na svoji obranu; tento závěr Ústavní soud nesdílí. V posuzované věci bylo vydáno měnící usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno řízení. Podle § 239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Výkladem smyslu a účelu ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze dospět k závěru, že podmínku přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení lze shledat i v situaci, kdy odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení zastavil. Potvrzující rozhodnutí vyjadřuje názorovou shodu soudů dvou stupňů; naproti tomu změna prvostupňového rozhodnutí je výrazem názorové rozdílnosti, která vyvolává větší potřebu dalšího opravného řízení. Na tomto principu jsou konstruovány podmínky přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu, v němž se dovolání proti měnícímu rozhodnutí připouští bez dalšího, zatímco u potvrzujícího rozhodnutí se vyžadují kvalifikované předpoklady (skrytá diformita nebo zásadní právní význam). Z ústavněprávního hlediska není žádného důvodu odlišně posuzovat přípustnost dovolání proti procesním usnesením, k čemuž by doslovný výklad § 239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu mohl inklinovat, a z hlediska přípustnosti dovolání nelogicky preferovat potvrzující rozhodnutí před rozhodnutími měnícími. Z těchto důvodů je třeba, aby stěžovatelka brojila proti usnesení městského soudu mimořádným opravným prostředkem - dovoláním.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.