Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti E. Y. M., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1476/2016-80 ze dne 4. 4. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 399/2015-60 ze dne 27. 1. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 95/2014-40 ze dne 31. 7. 2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal zadostiučinění ve výši 2 500 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného v prvém stupni u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 148/2003, dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 630 500 Kč a náhrady škody ve výši 184 790 Kč, způsobených mu vazbou vykonanou v rámci trestního stíhání, a omluvy za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítl, že závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je formalistický. Dovolacímu soudu především vytkl právní závěr o nemožnosti přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel uvedl, že za rozhodující je třeba považovat výsledek trestního stíhání, který dle něj v jeho případě znamená, že trestný čin nespáchal. V souvislosti s tím se domnívá, že výluka z odškodnění pro případ zastavení trestního stíhání následkem amnestie je v zákoně koncipována ústavně nekonformně, stejně tak jako třídenní lhůta, kterou má obviněný na to, aby se rozhodl, zda setrvává na projednání své trestní věci. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní stížnost je pouhým opakováním polemiky se závěry, k nimž v daném řízení dospěly obecné soudy. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení ozřejmil, proč stěžovatelem vznesené právní otázky nemohly založit přípustnost dovolání. Ty totiž již byly v jeho judikatuře vyloženy. Její nosné důvody pak Nejvyšší soud stěžovateli připomněl, zejména v rovině kritérií, k nimž je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet. Své úvahy zde opřel také o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež se k ní vztahuje. Tyto obecné závěry posléze vztáhl na konkrétní věc stěžovatele. Dospěl-li za této situace, ve shodě s rozsudky soudů prvního a druhého stupně, k závěru, že zastavení trestního stíhání stěžovatele následkem amnestie bylo adekvátním a dostatečným odčiněním průtahů v trestní věci, nelze v tom spatřovat jakékoliv prvky svévole či libovůle, jež by odůvodnily zásah Ústavního soudu. Námitce stěžovatele ohledně právního závěru Nejvyššího soudu o nemožnosti přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny nemohl Ústavní soud přisvědčit, protože dovolací soud ve svém výkladu nepřímo poukazuje na čl. 36 odst. 4 Listiny, dle něhož podmínky pro realizaci práva na odškodnění, jakož i další podrobnosti, stanoví zákon. Z jeho výkladu je rovněž patrné, že jím chtěl dovolací soud zdůraznit, že úvaha o odškodnění a jeho konkrétní formě (způsobu) se z deklarace o předmětném základním právu nepodává, ale je třeba k ní dospět s přihlédnutím poměrů každého případu zvlášť. Se zbývajícími argumenty stěžovatele se obecné soudy ve svých rozhodnutích již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nepokládá za nutné je opakovat a pro stručnost na ně odkazuje. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. srpna 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu