I. ÚS 1852/08

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na přerušení řízení a na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Fosfa a. s., přijatého dne 8. 8. 2005. Navrhl i zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesení obou soudů nejsou správná a zákonná, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud prvního stupně se vůbec nezabýval jeho námitkami ohledně tvrzeného zneužití většiny hlasů, ani navrženými důkazy. Odvolací soud měl zrušit usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak neučinil, nemůže žádné odůvodnění odvolacího soudu toto zhojit a usnesení soudu prvního stupně musí být zrušeno. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 563/03), podle níž jsou soudy povinny, podle § 132 OSŘ, se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, má to za následek vadu řízení, což se promítá do porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vznesl námitky i proti rozhodnutí o nákladech řízení, protože i na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu. Zde odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 654/03. Soud totiž neuvedl, podle jakého ustanovení určil odměnu za právní zastoupení, nelze tedy přezkoumat, zda je jeho rozhodnutí správné.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2007, čj. 50 Cm 112/2005 - 55, 50 Cm 154/2005, Ústavní soud zjistil, že byly splněny formální předpoklady pro rozhodnutí valné hromady podle § 183 a § 131 ObchZ. Bylo prokázáno, že navrhovatelé byli, k datu konání napadené valné hromady, akcionáři společnosti a návrh podali včas. K námitce o nedodržení 30denní lhůty ke svolání valné hromady, soud konstatoval, že se jednalo, dne 8. 8. 2005, o mimořádnou valnou hromadou, svolanou k žádosti hlavního akcionáře. Lhůta pro její svolání byla tedy podle obchodního zákoníku 15 dní, takže valná hromada byla svolána řádně a včas. K tvrzení stěžovatele o rozporu úpravy § 183i a násl. ObchZ s Ústavou ČR, odkázal na závěr Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že majetková účast v obchodní společnosti nepožívá absolutní ochrany v tom smyslu, že by nemohlo dojít k vyvlastnění za splnění zákonem stanovených podmínek. Samotné vyvlastnění akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení, ani jejich absolutní rovnost, neboť rozsah akcionářských práv je odvozen od počtu akcií shodné minimální hodnoty. Z podstaty akciové společnosti vyplývá možnost změn postavení jejich společníků, zejména minoritních akcionářů. Krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 720/01, jehož závěry dopadají i na předmětnou věc. Proces vytěsnění minoritních akcionářů proběhl v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku.

Vrchní soud v Olomouci, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil, odkázal na ustanovení § 181, § 183i a § 183j ObchZ. Jako správná a úplná převzal skutková zjištění krajského soudu, na která odkázal. Zdůraznil, že se jednalo o mimořádnou valnou hromadu, kterou svolal majoritní akcionář. Obsahové náležitosti pozvánky na valnou hromadu, způsob jejího uveřejnění i lhůta svolání valné hromady byly zcela v souladu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku. Proto dovodil, že tato mimořádná valná hromada byla svolána řádně a včas; námitky stěžovatele označil jako neopodstatněné. K námitkám stěžovatele o rozporu právní úpravy § 183i a násl. ObchZ s ústavním pořádkem ČR uvedl, že práva minoritního akcionáře jsou platnou právní úpravou dostatečně ošetřena. Právní úprava připouští vyvlastnění za splnění dvou podmínek, navíc předpokládá poskytnutí přiměřeného protiplnění. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, který se ústavností zákonné úpravy tzv. "squeeze out" vypořádal s tím, že tato úprava protiústavní není. Stejně tak tato úprava není v rozporu s judikaturou Evropské komise pro lidská práva, ani se směrnicí ES č. 2004/2005.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní tvrdí nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí soudů obou stupňů, v níž zároveň spatřuje i jejich protiústavnost, konkrétně porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel však své námitky předestřel pouze ve zcela obecné rovině.

Ústavní soud, po přezkoumání ústavnosti řízení před soudy obou stupňů, dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí zcela přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele. Skutečnost, že vyslovily právní závěry, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2008 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu