Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. E., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2026 č. j. 5 Tdo 1158/2025-1549, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025 sp. zn. 61 To 98/2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. října 2024 sp. zn. 14 T 12/2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2024 sp. zn. 14 T 12/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. 61 To 98/2025 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2026 č. j. 5 Tdo 1158/2025-1549 odmítl, neboť pouhá konstatování stěžovatele uvedená v dovolání obsahově neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se ústavně konformním způsobem nevypořádaly s námitkou, že zajištění technických zařízení, ze kterých byly získány určité poznatky v rámci trestního řízení, mohlo proběhnout bez dostatečného zákonného základu. Dále tvrdí, že obecné soudy neřešily dostatečně otázku časové působnosti trestněprávní úpravy relevantní pro případ stěžovatele a že Nejvyšší soud nepřistoupil ke stěžovatelovým námitkám materiálně, ale dovolání odmítl formalisticky.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze).
5. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že velmi stručná argumentace stěžovatele obsažená v jeho dovolání neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu podaného dovolání přezkoumat napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3 trestního řádu. Stěžovatelovo dovolání bylo tedy vadné, proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal účinně opravné prostředky tak, jak stanoví § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Námitky stěžovatele vznesené vůči postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze Ústavní soud tedy nemohl nijak zohlednit.
6. Ústavní soud se mohl zabývat pouze napadeným usnesením Nejvyššího soudu, a to ve vztahu k tomu, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí a tím neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Bylo na stěžovateli, aby v dovolání vymezil, z jakých dovolacích důvodů se obrací na Nejvyšší soud, a aby uvedl námitky a vytýkal takové vady předchozího řízení, které lze pod tvrzené dovolací důvody podřadit. Této povinnosti stěžovatel nedostál. V napadeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovatel konstatoval pochybení zejména procesní povahy, avšak neoznačil jejich vazbu na uplatněné dovolací důvody. Faktickou podstatu strohé argumentace stěžovatele tvořilo v zásadě jen odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině. Stěžovatel zopakoval některá tvrzení, jež byla součástí jeho obhajoby od počátku trestního stíhání. Přitom však zcela pominul výsledky dokazování a v dovolání setrval na tomto svém způsobu obhajoby. Dále pak Nejvyšší soud (navzdory vadnému dovolání stěžovatele) vysvětlil, proč jsou stěžovatelova konstatování v dovolání mylná a jeho výhrady k postupu soudů irelevantní.
7. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud postupoval správně, když dospěl k závěru, že předložené výhrady stěžovatele nejsou přiřaditelné dovolacím důvodům tvrzeným v dovolání a obsahově neodpovídají ani jiným dovolacím důvodům taxativně vymezeným v § 265b odst. 1, odst. 2 trestního řádu, které stěžovatel neoznačil. Nejvyšší soud taktéž nepochybil, když za tohoto zjištění nepřezkoumával napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Jeho postup nelze považovat za formalistický, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší soud správně upozornil, že není předmětem dovolacího řízení předpokládat, či dokonce jen odhadovat, jakému z důvodů, resp. jednotlivým variantám, sám stěžovatel konkrétní námitku hodlal podřadit.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu