Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 355/2009 ze dne 23. listopadu 2010, Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 85/2011 ze dne 3. května 2011 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 ze dne 25. září 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě stěžovatele směřující proti státu na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 400 000,- Kč, kterou měl utrpět nepřiměřenou délkou trvání řízení o poskytnutí sociální dávky za 4 měsíce roku 2003. V důvodech své ústavní stížnosti popisuje vývoj dané věci a obsáhle pak zpochybňuje závěry těch částí napadených rozhodnutí, jimiž mu po konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době byla dle zákona č. 82/1998 Sb. přiznána náhrada nemajetkové újmy pouze ve výši 261 250,- Kč resp. na základě nichž byla zčásti jeho žaloba ohledně částky 138 750,- Kč zamítnuta.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Po ověření, že obecné soudy se dané věci řádně věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedly své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/198 Sb. a kritériím tam pro určování přiměřeného zadostiučinění stanoveným, vedoucí je k částečnému zamítnutí žaloby stěžovatele, Ústavní soud posoudil stížnost jako neopodstatněnou. Zároveň také připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu