Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: EUROINVESTMENT BANKING, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, čj. 29 Co 515/2009 - 146, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým mělo být zasaženo do jejích práv zakotvených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nesouhlasí s výrokem I. zmíněného rozsudku, kterým jí Městský soud v Praze uložil povinnost zaplatit žalobci částku 47.719,- Kč s příslušenstvím a s výrokem II., podle kterého má žalobci zaplatit náklady řízení. Stěžovatelka vede polemiku se závěrem Městského soudu v Praze o charakteru dokladu (faktury), který jí byl zaslán žalobcem na plnění, odpovídající žalované částce. Městský soud dospěl k závěru, že tento doklad obsahuje všechny náležitosti uvedené v § 28 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., a stěžovatelka je tedy povinna žalobci poskytnout příslušné plnění. Stěžovatelka naopak tvrdí, že se nejedná o fakturu, která by splňovala podmínky pro splatnost plnění, sjednaného mezi stěžovatelkou a žalobcem.
II. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska argumentů uplatněných stěžovatelkou, není vůbec zřejmé, proč by mělo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Jak Ústavní soud zjistil, odůvodnění napadeného rozsudku je jasné, srozumitelné a obsahuje racionálně vyložené důvody. Nelze jej v žádném případě považovat za rozhodnutí extrémní, vybočující z mezí ústavnosti. Pokud jde o výhrady stěžovatelky ohledně posouzení shora uvedeného dokladu odvolacím soudem, jeho posouzení ze strany odvolacího soudu zůstává zcela v rovině podústavního práva. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přezkoumával charakter tohoto dokladu a akceptoval tak názor stěžovatelky, což stěžovatelka svou ústavní stížností požaduje. Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, podle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s eventuálními závěry o přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní stížnost nelze považovat za prostředek, pomocí kterého by Ústavní soud měl přehodnocovat právní závěry obecných soudů, jen proto, že s nimi stěžovatelé nesouhlasí. Ústavní soud je povolán k rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci, jen pokud zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud dopustil pochybení, která by měla za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odvolací soud logicky přesně posoudil povahu předmětného sporného dokladu (faktury), svůj závěr opřel o dostatečné dokazování a aplikoval příslušná zákonná ustanovení k věci se vztahující. Jeho postupu tedy nelze ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci žádného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu