Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., právně zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem, sídlem [adresa] Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2026 č. j. 4 To 109/2025-1254 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. května 2026 č. j. 5 T 61/2016-1272, za účasti Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Teplicích a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Dne 11. 9. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dne 26. 4. 2016 byla státním zástupcem podána obžaloba k Okresnímu soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud"). Od tohoto okamžiku byla trestní věc opakovaně projednávána okresním soudem, který ve všech případech rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Rozhodnutí okresního soudu byla opakovaně rušena Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a vracena okresnímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
3. Posledním a nyní napadeným usnesením rozhodl krajský soud tak, že opět zrušil k odvolání státního zástupce napadený rozsudek okresního soudu ze dne 20. 11. 2024 č. j. 5 T 61/2016-1227, a vrátil věc okresnímu soudu. Současně krajský soud dle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
4. Okresní soud následně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 trestního řádu za použití § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu se trestní stíhání stěžovatelky zastavuje, neboť trestní stíhání je promlčeno.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na extrémní délku řízení a namítá, že tato délka je protiústavním stavem. Postup obecných soudů, které pětkrát rozhodly o zproštění obžaloby (okresní soud) a pětkrát o zrušení a vrácení věci (krajský soud) představuje dle stěžovatelky systémové selhání soudní ochrany. Stěžovatelka namítá, že vlivem postupu soudů se ocitla v procesní situaci, kdy by pokračování řízení znamenalo další prohlubování protiústavního stavu, a zastavení řízení vedlo k tomu, že nevina stěžovatelky nebyla definitivně deklarována. Navíc poslední kasací odvolací soud rozhodl o změně senátu soudu prvého stupně, čímž stěžovatelku vystavil zvýšenému tlaku stran nejistoty o výsledku řízení, což ve svém důsledku vedlo k její rezignaci na pokračování řízení. Stěžovatelka namítá, že tak byla vystavena situaci, kdy neměla k dispozici efektivní prostředek k dosažení meritorního rozhodnutí, aniž by se vystavila dalším průtahům a zvýšené nejistotě z výsledku řízení a současně nemohla zabránit promlčení způsobenému průtahy. K usnesení krajského soudu pak stěžovatelka namítá, že přikázal věc jinému senátu, aniž by uvedl, jak konkrétně měl okresní soud postupovat v rozporu s pokyny krajského soudu. Dále stěžovatelka podotýká, že nejméně od 24. 3. 2025 bylo trestní stíhání vedeno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Sama stěžovatelka přitom navrhovala zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. n) trestního řádu. Tyto návrhy obecné soudy ignorovaly, čímž došlo ke ztrátě podstatné části satisfakce na straně stěžovatelky. Stát by zásadně neměl těžit ze svých pochybení. Promlčení bylo v projednávané věci přímým důsledkem průtahů způsobených orgány veřejné moci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je však přípustná pouze v části, kterou je napadáno usnesení krajského soudu.
7. Ve vztahu k usnesení okresního soudu Ústavní soud vyšel z toho, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
8. Stěžovatelka měla možnost dle § 11 odst. 4 trestního řádu do tří dnů od okamžiku oznámení usnesení okresního soudu prohlásit, že trvá na projednání věci. Toto prohlášení bylo účinným prostředkem, kterým se mohla stěžovatelka proti zastavení trestního stíhání bránit. Pokud tedy stěžovatelka usilovala o zproštění viny, měla možnost využít uvedeného institutu, který, jak sama uvádí ve stížnosti, vědomě nevyužila. Není tedy pravdou, že by obecné soudy selhaly a stěžovatelce znemožnily dosáhnout "meritorního očištění." Stěžovatelka se rozhodla na projednání věci netrvat.
9. Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, předně Ústavní soud konstatuje, že z judikatury (nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda porušení základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť je oprávněn buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat, aby bylo pokračováno v porušování základních práv a svobod. Pokud sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně. Je tomu tak zejména v těch případech, kde s ohledem na okolnosti může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, a také, hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu (nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010).
10. Právě takový výjimečný případ je dán v posuzované věci a ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je proto přípustná. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že na základě napadeného usnesení krajského soudu již nemůže docházet k aktuálnímu, trvajícímu porušení základních práv stěžovatelky. Jakmile bylo usnesením okresního soudu rozhodnuto o zastavení trestního řízení stěžovatelky, pozbylo významu usnesení krajského soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí okresního soudu, věc tomuto soudu vrácena a současně nařízeno, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nicméně pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že výrokem, aby o věci rozhodoval jiný senát okresního soudu, proti kterému se stěžovatelka dominantně vymezuje, došlo k porušení základních práv stěžovatelky, mohl by zásah Ústavního soudu mít význam z pohledu odpovědnosti státu za škodu.
11. Dle judikatury Ústavního soudu lze k použití § 262 trestního řádu přistoupit pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci rozhodujícímu soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takové situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud proto může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit a věc mu odejmout pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných. Použije-li odvolací soud § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu. Je však v rozporu s právem na řádně vedené trestní řízení, mění-li spekulativně odvolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování, skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Je-li přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 761/24).
12. V posuzovaném případě krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu, kterým byla stěžovatelka zproštěna obžaloby, neboť dle názoru krajského soudu (stručně řečeno) okresní soud nevyhodnotil provedené důkazy komplexně a ve všech jejich souvislostech, zejména co se týče odposlechů telekomunikačního provozu. A vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodoval ve věci na základě odvolání státního zástupce již popáté, přičemž okresní soud stejně jako v předchozích případech hodnotil provedené důkazy v rozporu s pokyny krajského soudu (aby byly důkazy hodnoceny jako celek, nikoli selektivním způsobem), nařídil krajský soud, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
13. Takový postup krajského soudu Ústavní soud aprobuje. Z napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že pokud jde o odposlechy, krajský soud opakovaně okresnímu soudu nařídil, aby je coby důkazy hodnotil v celém rozsahu a podle jejich skutečného obsahu, bez nekritického přijetí jejich výkladu stěžovatelkou (obžalovanou). Krajský soud v napadeném usnesení uvedl i konkrétní případy hovorů, které dle jeho posouzení nebyly jako důkaz hodnoceny komplexně ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, zejména k informacím z jiných odposlechů. Z odůvodnění usnesení krajského soudu tedy vyplývají konkrétní skutečnosti, na jejichž základě se krajský soud rozhodl postupovat dle § 262 trestního řádu. Nejednalo se proto o rozhodnutí neodůvodněné či přímo svévolné. To dále podporuje také skutečnost, že krajský soud "zasáhl" do složení senátu až po pátém rozhodnutí okresního soudu, ten tedy měl dostatek prostoru postupovat v souladu s pokyny krajského soudu a ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.
14. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to v části, kterou stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu. V části, kterou stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu