Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 3. 2009, čj. 5 C 137/2006 - 143, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 37 Co 257/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Z přiložených kopií zmíněných rozsudků vyplývá, že Okresní soud v Blansku rozhodl, že žalovaná Obec Jedovnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 67,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). V částce 12.475,- Kč jeho žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou u Okresního soudu v Blansku domáhal soudní ochrany proti postupu Obce Jedovnice (dále "žalovaná"), která bez právního důvodu užívala a stále užívá pozemek v jeho vlastnictví. Z tohoto důvodu žádal o přiznání přiměřené náhrady za užívání pozemku žalovanou. Okresní soud vycházel m.j. ze znaleckého posudku, kterým byla stěžovateli vyčíslena náhrada za užívání pozemku ve výši 66,50 Kč za rok, místo stěžovatelem požadovaných 6.304,- Kč ročně.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, podle kterého je předmětný pozemek součástí zemědělského půdního fondu a od tohoto závěru se odvíjí také výše bezdůvodného obohacení na straně žalované. Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, podle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší podávat výklad jiných než ústavně právních předpisů. Výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. K přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přistupuje pouze v případě, kdy jsou jimi vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257). Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Žádná z nastíněných situací však v projednávané věci nenastala. V posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti požaduje přehodnocení závěrů obecných soudů. Obě soudní rozhodnutí, napadená stěžovatelem, jsou dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud neshledal, že by námitky stěžovatele dosáhly ústavněprávní roviny. Odvolací soud se dostatečně zabýval stěžovatelem opětovně vznesenou otázkou charakteru předmětného pozemku. Objasnil, jaké důvody jej vedly k souhlasu se závěry okresního soudu o tom, že zmíněný pozemek lze považovat za součást zemědělského půdního fondu. Soudy obou stupňů opřely své závěry o dostatečně rozsáhlé dokazování a na zjištěné skutečnosti aplikovaly příslušné právní předpisy. Jejich postupu a rozhodnutí tedy nelze ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu