I. ÚS 1912/11

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 12. 7. 2011, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o ochranu osobnosti, ve kterém jako žalobkyně neuspěla. Tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její ústavně zaručené právo na osobní čest a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Obecné soudy se, podle stěžovatelky, nedostatečným způsobem vypořádaly především s otázkou, jakým způsobem byly získávány informace ze strany žalované a jaký byl skutečný motiv zveřejnění difamačních informací z její strany (jednalo se o sepsání a odesílání dopisů zaměřených proti stěžovatelce a její činnosti jako správkyně konkursní podstaty). Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů, zejména s pravdivostí některých tvrzení žalované.

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, čj. 23 C 165/2004 - 61, uložil žalované povinnost doručit stěžovatelce písemnou omluvu ve znění specifikovaném v rozsudku. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 Co 263/2005 - 97, žalobu stěžovatelky zamítl, v podstatě pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté Vrchní soud v Olomouci znovu žalobu stěžovatelky zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu konstatoval, že jednání žalované (psaní a odesílání dopisů zaměřených proti stěžovatelce) nebylo činností právnické osoby, ale šlo o jednání žalované, jako fyzické osoby, která využila zákonného petičního práva podle § 1 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Odvolací soud posoudil podání žalované, kterými upozorňovala na jednání stěžovatelky, jako úsudky, domněnky a hodnotící soudy, jejichž pravdivost dokazovat nelze. Vzal též v úvahu, že správkyně konkursní podstaty, jako osoba veřejně činná, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Tato kritika ale musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává a musí být pravdivá. Podle závěru odvolacího soudu údaje, sdělované žalovanou, souvisely s výkonem funkce stěžovatelky jako správkyně konkursních podstat úpadců, byly sděleny kompetentním orgánům a šlo o údaje, které tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření o porušování povinností správkyně konkursní podstaty. Z těchto důvodů vrchní soud uzavřel, že jednání žalované nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelky.

I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Konstatoval, že v obdobných věcech pravidelně vychází ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), v kontextu s petičním právem ve smyslu čl. 18 Listiny, se zřetelem na požadavek proporcionality při uplatňování a ochraně těchto práv. K neoprávněnému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a pokud tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Základem rozhodnutí odvolacího soudu jsou přesně vymezená skutková zjištění, spočívající v tom, že údaje sdělené žalovanou, které se týkaly stěžovatelky, souvisely s výkonem její funkce správkyně konkursních podstat úpadců. Tyto údaje byly adresovány kompetentním orgánům, přičemž se jednalo o informace, které tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření o porušování povinností stěžovatelky, jako správkyně konkursní podstaty. Jednání žalované tak nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože její podstatou je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, především nesouhlas s hodnocením jednání žalované, jako nijak nezasahujícího do jejího práva na ochranu osobnosti.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, protože není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody, protože není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).

Na základě argumentů stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky, z toho dvakrát řízením odvolacím a dovolacím. V dané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V postupu obecných soudů, při výkladu a aplikaci ustanovení o právu na ochranu osobnosti (občanské cti a dobré pověsti) Ústavní soud neshledal rozpor se žádnými základními právy stěžovatelky. Nebylo tedy zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu