Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ÚAMK a. s., IČ [IČO], se sídlem [adresa] 4, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem, se sídlem [adresa] 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 18 Co 79/2007, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2006 sp. zn. 17 C 98/97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 18 Co 355/2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 3. 2006 sp. zn. 17 C 98/97, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 7. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z důležitých zákonných náležitostí návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počíná dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze shora uvedeného, z dřívějších ústavních stížností stěžovatelky ve věci sp. zn. II. ÚS 1381/07 a sp. zn. I. ÚS 3189/08, z příjmového razítka advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatelky na kopii usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 18 Co 355/2006 a z faxové hlavičky vyznačené na kopii usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 18 Co 79/2007 je zřejmé, že napadená rozhodnutí byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena minimálně dne 19. 9. 2006, resp. 2. 4. 2007 a je tak též evidentní, že lhůta k podání řádné ústavní stížnosti uplynula marně, když ústavní stížnost byla podána až v červenci roku 2010. Zmeškání této lhůty přitom podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.
Ústavní soud k vysvětlení svého postupu dodává, že dvě předešlé ústavní stížnosti stěžovatelky, směřující proti témže rozhodnutím, byly Ústavním soudem usneseními ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 1381/07 a ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 3189/08 odmítnuty dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné, neboť doposud nebylo skončeno řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou (jak plyne z odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 1381/07) podala stěžovatelka z totožných důvodů jaké uvedla v ústavní stížnosti, resp. ve všech třech jejích ústavních stížnostech; sama stěžovatelka tak dala svým postupem najevo, že tvrzený zásah do jejích základních práv lze odstranit v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, přičemž Ústavní soud nemohl předjímat rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, stejně jako nemohl zkoumat, zda stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost efektivně. V těchto odmítavých usneseních byla stěžovatelka opakovaně Ústavním soudem poučena, že podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Nyní projednávanou ústavní stížností však stěžovatelka napadla pouze shora uvedená usnesení (což plyne jak z petitu ústavní stížnosti, tak i z jejího obsahu), nikoli však usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. 65 C 20/2007, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost proti ústavní stížností napadeným usnesením obvodního a městského soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 11 Cmo 43/2008, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno a zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 764/2009, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky.
Vázán petitem návrhu nemohl se Ústavní soud zabývat meritem věci a stejně tak nemohl zkoumat důvody zamítnutí stěžovatelčiny žaloby pro zmatečnost. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj