Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky MARQVEL, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3074/2019-568 ze dne 11. 11. 2019 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 318/2014-412, a proti nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1544/16 ze dne 20. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti UNISOF ES, spol. s r. o., se sídlem v [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 1 633 500 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 38 Cm 54/2011-241 ze dne 9. 6. 2014, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2014, byla žaloba zamítnuta. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodoval ve věci po zásahu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 1544/16 ze dne 20. 11. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) podruhé - uvedený rozsudek napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I) a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím, dovolacím a před Ústavním soudem ve výši 137 443 Kč (výrok II). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl nadepsaným usnesením pro nepřípustnost (výrok I) a zavázal ji k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 15 160 Kč (výrok II).
2. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 3. Návrhem na zrušení nálezu sp. zn. III. ÚS 1544/16 a související argumentací (vady řízení před Ústavním soudem) se Ústavní soud nezabýval, neboť k jeho projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona ve spojení s čl. 87 Ústavy]; proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, jak byl stěžovatel řádně poučen (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 4. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. V části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná podle § 35 odst. 2 uvedeného zákona, neboť o téže věci vede Ústavní soud dříve zahájené řízení pod sp. zn. III. ÚS 2118/19. 5. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v rozporování závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1544/16, jimiž byly obecné soudy při vydání napadených rozhodnutí vázány. Ústavní soud není oprávněn revidovat svá dřívější rozhodnutí ve věci, jak již uvedl v předchozím odstavci. Stěžovatelka předestírá vlastní náhled skutkových zjištění a dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ze skutečnosti, že obecné soudy rozhodly v souladu s nálezem III. ÚS 1544/16, jehož závěry se stěžovatelka cítí být poškozena, neboť zapříčinily její neúspěch ve věci. Vrchnímu soudu stěžovatelka závěrem pouze v obecné rovině vytýká neprovedení navržených důkazů, aniž by specifikovala konkrétní nevyslyšené a nevypořádané důkazní návrhy.
6. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z povahy věci je tak vyloučena důvodnost argumentace zpochybňující rozhodnutí obecných soudů, které postupovaly v souladu se závaznými závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1544/16. Napadená rozhodnutí jsou řádně a pečlivě odůvodněna a Ústavní soud jim nemá co vytknout.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a e), a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu