I. ÚS 193/21

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 26, čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2018, č. j. 2 T 61/2013-748, uznán vinným, že dne 25. 4. 2012 ve své soukromé gynekologicko-porodnické ambulanci, na základě písemné žádosti o umělé přerušení těhotenství pacientky v rozporu s podmínkami pro tento zákrok upravenými v § 4 a 7 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a § 4 a § 6 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí tento zákon, instrumentálním zásahem v děloze přerušil těhotenství poškozené s jejím souhlasem přesto, že má oprávnění poskytovat ambulantní diagnostickou, léčebně-preventivní a poradenskou péči v oboru gynekologie a porodnictví, nikoliv však jako zařízení ústavní či jednodenní péče, ve kterém lze umělé přerušení těhotenství provádět. Uvedeným jednáním měl stěžovatel spáchat přečin nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 160 odst. 1 tr. z. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem při nezměněném výroku o vině tak, že napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 60 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců.

Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel namítá, že se vytýkaného pochybení nedopustil, neboť podle zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen "zákon"), může interupci provádět zdravotnické zařízení, jímž je i gynekologická ambulance. Zúžení místa výkonu interupce pouze na ústavní zařízení provádí až vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. kterou se provádí zákon o umělém přerušení těhotenství (dále jen vyhláška"). Toto zúžení považuje stěžovatel za rozporné se zákonem. Stěžovatel tak byl odsouzen za jednání, které samotný zákon prohlašuje za legální - výkon interrupce ve zdravotnickém zařízení, jímž je nepochybně i ambulance. Stěžovatel považuje jak zákon, tak i vyhlášku za společensky, medicínsky i právně neaplikovatelnou. Porušení vyhlášky nemohlo založit podmínku společenské nebezpečnosti podle § 12 tr. z.

Skutková podstata § 160 tr. z. obsahuje toliko trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, přičemž stěžovateli byl uložen trest peněžitý, který považuje stěžovatel za přísnější, než trest odnětí svobody. Odvolací soud nezkoumal majetkové poměry stěžovatele.

Obecné soudy ztotožnily nedostatek v registračních podmínkách s nepřípustným způsobem umělého přerušení těhotenství. Nepřípustným by byl takový způsob, který by byl proveden nelékařem, mimo zdravotní infrastrukturu. Není důvod zahrnovat pod pojem "nepřípustný způsob" extenzivně i splnění registračních podmínek na krajském úřadě. Když bude zákrok provádět lékař zaměstnanec, tak u něj nebude rozhodné, že nemá registrované podnikání, ale zda-li přerušení těhotenství vykonal přípustným způsobem.

Odvolací soud nepřipustil provedení některých stěžovatelem navržených důkazů, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Krajský soud se při hodnocení důkazního stavu věci nevypořádal s tím, zda se jednalo o nitroděložní či mimoděložní těhotenství. Stejně tak nebylo přihlédnuto ke stanovisku vědecké rady České lékařské komory, která uzavřela, že v případě poškozené se jednalo o mimoděložní těhotenství a že zákrok v děloze tak nebyl interrupcí, ale revizí. Rovněž nebylo provedeno vyjádření D., který uvedl, že miniinterrupce není rizikový výkon, aby musel být prováděn v nemocniční infrastruktuře.

Stěžovatel dále uvedl, že se nemohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a nemohl klást dotazy předvolaným svědkům, neboť byl dne 16. 2. 2017 z hlavního líčení vyloučen. Stěžovatel přitom výslovně uvedl, že si nepřeje, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel byl v průběhu hlavního líčení vystaven šikaně ze strany předsedy senátu. Stěžovatel tak neměl možnost řádné obhajoby. Vyloučením stěžovatele z hlavního líčení tento nemohl klást dotazy svědku K., svědkyni S. a P., který mohl z histologie dosvědčit, že v případě poškozené nebylo prokázáno nitroděložní těhotenství.

Závěrem stěžovatel vznesl námitku porušení zásady zákonného soudce. Touto námitkou se sice již zabýval Nejvyšší soud, ovšem nevypořádal se s tím, že rozvrh práce určoval k projednání věci dva předsedy senátu 5 To (Šnajdr a Kurešová) a tito předsedové si mohli vybírat zbylé dva členy senátu podle svého uvážení. Objektivně bylo určeno pouze soudní oddělení 5 To, předseda soudního senátu a zbylí dva členové již objektivně určení nebyli. Členové odvolacího senátu byli uvedeni v rámci oddělení 5 To, ale nikde nelze dohledat nebo získat uspokojivé vysvětlení, jak proběhla redukce všech v úvahu přicházejících členů senátu na konkrétní tři členy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož zákon nevylučuje, aby interrupce byla prováděna i ambulantně, neboť se jedná o zdravotnické zařízení, jak to má na mysli zákon o umělém přerušení těhotenství. K této argumentaci je třeba uvést, že samotný pojem zdravotnického zařízení nelze vykládat příliš striktně, neboť v posledních desetiletích prošel určitým vývojem, což vedlo z hlediska jeho obsahu k nejednotnému používání. Není pochyb o tom, že ambulance představuje zdravotnické zařízení, což však samo o sobě neznamená, že jej lze klást na roveň s ostatními zdravotnickými zařízeními, např. jednodenními či lůžkovými. Provádění interrupce ve zdravotnickém zařízení je tak pouze jednou z podmínek, jež musí být v souvislosti s realizací zákroku naplněny. Jinými slovy řečeno skutečnost, že lékař je schopen lékařský zákrok provést, ještě neznamená, že tak může bez dalšího učinit. Zdravotnické zařízení, v němž má být interrupce prováděna, musí disponovat určitou kvalitou, stanovenou stěžovatelem sporovanou vyhláškou, kterou však ambulance jako taková nenaplňuje. Uvedené se pak projevuje mimo jiné i v tom, že interrupce není pokryta veřejným zdravotním pojištěním - ze zprávy Všeobecné zdravotní pojišťovny vyplývá, že takovýto výkon nemá nasmlouvané žádné ambulantní zařízení, pouze nemocnice. Obdobný závěr pak vyplývá též ze zprávy Ministerstva zdravotnictví, z níž je patrno, že výkon interrupce lze provádět pouze při hospitalizaci (k tomu srov. str. 36 rozsudku odvolacího soudu).

Ke vztahu zákona a prováděcí vyhlášky lze připomenout, že při důsledném respektování zásady zákonnosti nullum crimen, nulla poena sine lege scripta, může být pramenem trestního práva pouze zákon. Trestněprávní norma vymezující trestnost činu a trestní sankce může mít podobu toliko zákona, tudíž je vyloučeno, aby z hlediska trestnosti a trestních sankcí bylo postupováno za užití např. podzákonných norem. Uvedené však samo o sobě neznamená, že by naplnění určitých trestněprávních pojmů z hlediska jejich výkladu nemohlo být stanoveno právě v podzákonných normách (srov. např. § 154 tr. zákoníku, kterým je vláda zmocněna, aby nařízením stanovila, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci; srov. obdobně též § 289 tr. zákoníku a § 308 tr. zákoníku). V souvislosti s uvedeným pak lze odkázat i na stěžovateli známé usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3444/17.

Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud uložením peněžitého trestu pochybil, když mu neuložil trest vyplývající z ustanovení § 160 tr. z. (trest odnětí svobody nebo trest zákazu činnosti), nelze mu dát zapravdu. Je tomu tak proto, že obecný soud musí při ukládání trestu přihlédnout k tomu, který trest je nejlépe způsobilý naplnit požadavky účelu trestu. Trest odnětí svobody je obecně vnímán jako trest nejpřísnější a pokud soud nazná, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem mírnějším (např. trestem peněžitým), nelze mu tento postup v zásadě vytknout. Bez ohledu na to, že stěžovatel považuje uložený peněžitý trest za trest přísnější, než je trest odnětí svobody, v obecné rovině je tomu právě naopak. O tom ostatně svědčí i to, že současně s peněžitým trestem se ukládá náhradní trest odnětí svobody, který by byl realizován až v případě, kdy by nebyl splněn trest peněžitý. Ostatně je na stěžovateli, zda zaplatí trest peněžitý nebo vykoná trest náhradní.

Namítá-li stěžovatel, že byl dne 16. 2. 2017 soudem vyloučen z hlavního líčení a tudíž se nemohl vyjádřit k prováděnému dokazování, je třeba odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se touto skutečností zevrubně zabýval. Z ústavněprávního pohledu je přitom podstatnou především ta skutečnost, že v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 7. 2017 byl zopakován podstatný obsah předchozích hlavních líčení a stěžovatel se k těmto mohl vyjádřit, což také učinil.

Stran stěžovatelem navržených a neprovedených důkazů lze opět odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, které se touto námitkou již zabývaly. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Samotné nepřipuštění navržených důkazů ještě neznamená zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Podstatné je, jak se obecné soudy s tímto postupem v rámci svých odůvodnění vypořádají. Z napadeného rozsudku jak nalézacího, tak i odvolacího soudu vyplývá, že tyto se navrženými a neprovedenými důkazy dostatečně zabývaly a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat.

Závěrem ústavní stížnosti vznesl stěžovatel námitky týkající se zákonného soudce v řízení před odvolacím soudem. S tímto okruhem námitek se však dle náhledu Ústavního soudu řádně vypořádal již Nejvyšší soud, který poukázal na obsazování členů senátu 5 To prostřednictvím elektronického algoritmu, a to s ohledem na výši jejich podílu na rozhodovací činnosti senátu.

Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.

Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb., sdílí - jako návrh akcesorický - osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu