ÚS 196/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Co 560/99, ze dne 27. 1. 2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 3. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Co 560/99, ze dne 27. 1. 2000, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení svého ústavně zaručeného práva spatřuje v tom, že soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 866/93.
Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že ačkoliv měla k dispozici skutečnosti s důkazy, které v původním řízení bez své viny nemohla použít, soud její návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Jednalo se o potvrzení ČSD ve věci půjčky z FKSP, výpis z matriky oddaných ze dne 8. 10. 1999 a doporučení k obnově řízení od místopředsedy vlády ČR JUDr. P. R..
Po zvážení argumentů uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Obnova řízení je upravena v ust. 228 a násl. občanského soudního řádu (ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.). Soud I. stupně jakož i soud odvolací, dospěly shodně k závěru, že důkazy, které navrhovala stěžovatelka v návrhu na povolení obnovy řízení, nejsou důkazy, které splňují podmínky ust. § 228 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu. Vyjádření JUDr. P. R., o něž opírá stěžovatelka svou argumentaci, má charakter obecné informace o procesních právech stěžovatelky a nemůže sloužit jako důkaz, skutečnost nebo rozhodnutí ve smyslu výše cit. ustanovení občanského soudního řádu. Právo stěžovatelky na soudní ochranu nebylo postupem obecných soudů porušeno, její věc byla projednána v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a Ústavní soud proto neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. září 2001
JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu