Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem [adresa] proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 73/2023-21 ze dne 23. května 2023, usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ č. j. 0 ZN 2213/2021-46 ze dne 9. června 2022 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - východ, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPS-158980-77/TČ-2021-011581 ze dne 14. dubna 2022, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov - východ, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), odložila trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť nejde o podezření ze spáchání trestného činu a věc nejde vyřídit jinak. Okresní státní zastupitelství Praha-východ (dále jen "státní zastupitelství") zamítlo stížnost stěžovatelky (i další osoby) jako nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "vyšší státní zastupitelství") sdělilo zástupci stěžovatelky, že výkonem dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1993 Sb."), nebyl zjištěn důvod pro přijetí opatření vůči postupu státního zastupitelství.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelka namítá, že státní zástupce zvýhodnil podezřelého oproti poškozené a neuvedl důvody pro zamítnutí stížnosti. Státní zastupitelství nedostálo své povinnosti při dozoru nad postupem policie a nezrušilo její nezákonná rozhodnutí. Závěry státního zastupitelství považuje stěžovatelka za nesprávné a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli dalším orgánem veřejné moci povolaným přezkoumávat všechny okolnosti konkrétního případu; proto zasáhne jen tehdy, zjistí-li pochybení spočívající v porušení ústavně zaručených práv, zejména jsou-li napadená rozhodnutí hrubě nepřiléhavá nebo jde-li v nich o projev libovůle. Z napadených usnesení i sdělení jsou však v tomto případě zřejmé důvody, pro které bylo trestní řízení odloženo. Stěžovatelka projevuje svoji nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení opakovaně; usnesení policejního orgánu i státního zastupitelství napadla již dřívější ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2253/22, která byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením ze dne 30. září 2022. V nyní projednávané věci jde téměř o totožný návrh, v němž absentuje jakákoli argumentace týkající se sdělení vyššího státního zastupitelství.
5. Stěžovatelka brojí proti nezahájení trestního stíhání třetí osoby. Posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem, však vychází ze zákonné definice, nikoliv z očekávání účastníka řízení. Nárokem na trestní stíhání jiné osoby se Ústavní soud opakovaně zabýval a judikoval, že charakteristickým znakem moderního právního státu je vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání "věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Účinné vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu veřejné moci a nelze ji vztahovat k výsledku [viz nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. Ústavní soud nekontroluje opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, zda orgány veřejné moci provedly účinné vyšetřování a neporušily svým postupem zaručená práva účastníků řízení.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanoveným standardům vyšetřování v předmětné věci dostálo a nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení porušily svá zákonem vymezená práva; jejich postup i způsob, jak řízení uzavřely, byl v rámci jim zákonem svěřených kompetencí, byl i dostatečně a srozumitelně odůvodněný.
7. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem. Právo na přístup k orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují účastníku řízení jím očekávaný výsledek, ale to, že řízení bude probíhat podle předem zákonem stanovených pravidel. Jde-li o právo na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, jak mělo uvedené být porušeno.
8. Lze uzavřít, že v ústavní stížnosti neuvedla stěžovatelka nic, z čeho by bylo možné dovodit jí tvrzený zásah do jejích základních práv a jde jen o vyjádření nespokojenosti se závěry orgánů činných v trestním řízení.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu