Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Prof. Ing. L. S., CSc., zastoupeného JUDr. Pavlem Krýlem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 29 Cdo 3019/2020-605 a návrhu, aby ve věci rozhodoval jiný senát Nejvyššího soudu, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu, aby ve věci rozhodoval jiný senát. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl chybně zejména ve věci obnovení Kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1999 a vytýká mu některé další nedostatky v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel také uvádí, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro podání stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí soudu, neboť se jedná zejména o zájmy konkursních věřitelů, které přesahují zájmy stěžovatele.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl pak k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zčásti nepřípustným a zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). V souladu se zásadou subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08) může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy proti rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i u některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13). V daném případě Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nepochybně tak nejde o konečné rozhodnutí v dané věci, ani o rozhodnutí, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele a zároveň tvořilo uzavřenou součást řízení. Uvádí-li stěžovatel, a to bez bližší specifikace, že zde existují zejména "zájmy konkursních věřitelů, které přesahují zájmy stěžovatele", Ústavní soud neshledává důvody pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ostatně, stěžovatel v daném stadiu řízení ani nemohl nevyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací k prvostupňovému soudu, takže stěžovatel bude mít po jeho rozhodnutí opět k dispozici všechny řádné i mimořádné opravné prostředky. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele na jeho právech nepoškozuje, neboť, jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 nebo I. ÚS 3200/21), případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný. Pokud jde o návrh "aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu, aby ve věci rozhodoval jiný senát", jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj