Odůvodnění
Stěžovatelé podali dne 18. 3. 1993 ústavní stížnost, která se týká vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Uvedli, že nemovitost v roce 1957 prodali pod nátlakem družstvu J., takže se jich cit. zákon netýká, neboť podle něho se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy věc v rozhodném období přešla na stát. Oproti tomu zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, stanoví, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud k tomuto rozporu dvou zákonů zaujal stanovisko. Současně uvedli, že v téže věci Obvodní soud pro Prahu-východ jejich žalobu na vydání nemovitosti zamítl, avšak rozsudek jim v době podání ústavní stížnosti ještě nebyl doručen a obávají se toho, že odvolací soud rozsudek Obvodního soudu nezmění.
2 - Ústavní soud zjistil přípisem Obvodního soudu Praha-východ ze dne 5. 10. 1993 čj. 3 C 76/92, že ve věci stěžovatelů proti S., o vydání nemovitosti bylo dne 11. 5. 1993 podáno odvolání stěžovatelů (žalobců) a spis je v současné době s odvoláním u Krajského soudu v Praze. Podle ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, protože v souzené věci dosud probíhá soudní řízení u obecného soudu. Ústavní stížnost byla tedy podána předčasně. Ústavní stížnost neobsahuje dále konkrétní návrh (petit), který by jednoznačně vyslovil, čeho se stěžovatelé domáhají (§§ 72 odst. 3, 34 odst. 1 cit.zákona) . Až v závěru ústavní stížnosti uvádějí, že se obracejí na Ústavní soud, který je zákonem zmocněn k řešení rozporů mezi zákony stejné právní síly, aby zaujal k této situaci patřičné stanovisko a případně z toho vyplývající ústavní nález (je tím míněn namítaný rozpor zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 229/1991 Sb.) . Takovou kompetenci však Ústavní soud nemá, neboť v čl. 87 Ústavy, který taxativně upravuje výlučné kompetence Ústavního soudu, uvedena není. V tomto rozsahu jde tedy o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10. Návrh na zrušení zákona ve smyslu tohoto ustanovení však podán nebyl. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (§ 43 odst. 1 písm. e) , f) , § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) .
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. 10. 1993
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj