Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. I., právně zastoupeného Mgr. Janem Staňou, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2026 č. j. 14 Co 67/2026-434 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 0 P 358/2024-422, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a R. P. a nezletilého [nezletilý] I. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel (otec nezletilého vedlejšího účastníka) se návrhem ze dne 4. 9. 2024 domáhal vydání rozhodnutí o významné záležitosti nezletilého, a sice určení základní školy, kde bude nezletilý plnit povinnou školní docházku, a vydání předběžného opatření, kterým by bylo určeno, že nezletilý bude plnit povinnou školní docházku na Základní škole X. O návrhu na vydání předběžného opatření bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2024 č. j. 14 Co 339/2024-375, kterým bylo změněno původní rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a návrh byl zamítnut.
3. O návrhu na určení základní školy, kde bude nezletilý plnit povinnou školní docházku, bylo rozhodováno napadenými usneseními. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 11. 2025 č. j. 0 P 358 2024-422 bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 26. 3. 2026 č. j. 14 Co 67/2026-434. Okresní i krajský soud vysvětlily, že o dřívějším návrhu stěžovatele - na nahrazení souhlasu za vedlejší účastnici (matku nezletilého) s podáním přihlášky k zápisu nezletilého do Základní školy X - již bylo rozhodnuto tak, že souhlas udělen nebyl. Tím byl dle názoru okresního soudu konzumován také návrh stěžovatele, kterým se domáhal určení, že nezletilý bude plnit svou povinnou školní docházku na Základní škole X. O této otázce tedy již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud k tomu následně pouze dodal, že z logiky věci je vyloučeno, aby za situace, kdy stěžovateli nebyl udělen souhlas k tomu, aby nezletilého na uvedenou školu přihlásil, soud určil, že nezletilý bude tuto školu navštěvovat.
4. Dle tvrzení stěžovatele obecné soudy nemohou v návrhovém řízení, pokud bylo navrženo, aby soud schválil souhlas matky s přihláškou na ZŠ X, implicitně rozhodnout o tom, že nezletilý bude docházet na ZŠ Y a mít tím tuto otázku za vyčerpanou. Takový přístup odporuje zásadě dvojinstančnosti řízení, protože v předchozím řízení o neudělení souhlasu rozhodl až krajský soud, který změnil původní rozsudek okresního soudu, kterým byl souhlas udělen. Pokud tedy soudy nyní zastavily řízení s odkazem na řízení o udělení souhlasu, odebraly stěžovateli právo být slyšen a vyjádřit se. Kromě toho stěžovatel upozorňuje, že v důsledku postupu soudů nebyly zohledněny důležité skutečnosti jako např. zdraví nezletilého. Obecné soudy byly vedeny neúplnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel trvá na tom, že o volbě konkrétní základní školy dosud nebylo rozhodnuto, a to navzdory výslovnému návrhu stěžovatele.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, nicméně vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován.
7. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení jejich závěrů stran skutečnosti, zda bylo o věci, kterou stěžovatel ve svém návrhu předložil obecným soudům k řešení, již pravomocně rozhodnuto v předcházejícím řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Okresní i krajský soud vysvětlily stěžovateli, že o věci nelze nyní znovu rozhodovat vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o dřívějším návrhu stěžovatele týkajícího se nahrazení souhlasu matky nezletilého s podáním přihlášky k zápisu nezletilého do Základní školy X, kterému nebylo vyhověno. Ústavní soud neshledává v tomto postupu žádné tzv. kvalifikované vady. Napadená rozhodnutí staví na tom, že jestliže nebyl nahrazen souhlas matky nezletilého s podáním přihlášky do Základní školy X, nelze nyní rozhodnout o určení, že na tuto školu bude nezletilý chodit. Je pravda, že obecné soudy nerozhodovaly "přímo" o otázce, na kterou základní školu bude nezletilý chodit, neboť to po nich nebylo žádáno. Z neudělení souhlasu za matku k podání žádosti o přijetí nezletilého k povinné školní docházce do Základní školy X, nicméně vyplývá, že nezletilý bude docházet na Základní školu v Y, do které byl řádně přijat, a tím se věc ve vztahu k návrhu stěžovatele na určení základní školy, kde bude nezletilý plnit povinnou školení docházku, stala již rozhodnutou. Lze pouze dodat, že krajský soud, jehož rozhodnutí o neudělení souhlasu za matku měl Ústavní soud také k dispozici, v předchozím řízení správně vycházel především z nejlepšího zájmu nezletilého, jehož názor zjistil i rozhovorem s ním.
8. K další argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud uvádí, že postupem obecných soudů nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a právo stěžovatele se vyjádřit. Stěžovatel dostal prostor pro vyjádření svého stanoviska ve všech řízeních, které se o jeho návrzích vedly, a obecné soudy všech instancí vzaly v úvahu jeho argumentaci. Rovněž byla v řízení, kterého se týká ústavní stížnost, dodržena zásada dvojinstančnosti, přičemž krajský soud se věcí řádně zabýval.
9. Ústavní soud tedy žádný ústavněprávně relevantní "exces" v rozhodování neshledal. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu