I. ÚS 205/24

Odůvodnění

Vymezení věci

1. V projednávané věci je klíčová otázka, zda je v souladu s ústavním pořádkem, že se bratr zemřelého člověka (manžela vedlejší účastnice) nemůže po smrti svého bratra domáhat prohlášení zdánlivosti manželství, které zemřelý těsně před svou smrtí uzavřel.

2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; alternativně navrhuje zrušení § 375 a § 376 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních ("ZŘS").

Rekapitulace procesního vývoje a obsah napadených rozhodnutí

3. Stěžovatel se návrhem ze září 2022 domáhal, aby civilní soudy prohlásily zdánlivost manželství jeho bratra, který zemřel dne 31. 1. 2018. Bratr stěžovatele náhle onemocněl rakovinou slinivky břišní a krátce před svou smrtí (5. 1. 2018) uzavřel manželství s vedlejší účastnicí. Stěžovatel tvrdí, že projev vůle jeho bratra v souvislosti s uzavřením manželství postrádal náležitosti, na jejichž splnění je třeba bezvýhradně trvat, aby manželství vzniklo (ve smyslu § 677 odst. 1 občanského zákoníku).

4. Obvodní soud pro Prahu 4 ("nalézací soud") návrh stěžovatele zamítl pro nedostatek jeho aktivní legitimace. Městský soud v Praze ("odvolací soud") následně prvostupňové rozhodnutí změnil a návrh stěžovatele na prohlášení neexistence manželství odmítl. Odvolací soud formálně upravil znění výroku rozhodnutí nalézacího soudu, avšak v meritu mu dal zapravdu, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu o určení, zda tu manželství jeho bratra s vedlejší účastnicí je či není. Byť si podle odvolacího soudu lze představit, že existují i odlišné osoby od manželů, které mají právní zájem na vyslovení neexistence manželství, podle současné účinné právní úpravy mohou být účastníky řízení o prohlášení zdánlivosti manželství jen manželé. Návrh podaný stěžovatelem jako osobou neoprávněnou odvolací soud analogicky posoudil podle § 374 odst. 1, věta druhá, ZŘS a návrh odmítl.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že jeho bratr byl těsně před "údajným" sňatkem hospitalizován v nemocnici, kde mu byl podáván fentanyl (Durogesic), jež se používá k tlumení bolesti a který významně snižuje schopnost vnímání a ovlivňuje rozumové a volní schopnosti léčené osoby; medikace tímto lékem měla pokračovat i v den uzavření manželství. Stěžovatel a zbytek rodiny se o uzavření manželství dozvěděli až po smrti bratra, a to přesto, že jej stěžovatel v období mezi 5. 1. 2018 a 31. 1. 2018 několikrát navštívil. Vedlejší účastnice v době před smrtí bratra kromě zdánlivého uzavření manželství činila i další kroky k nabytí jeho majetku (sepsání závěti ve formě notářského zápisu, podle které byla určena jedinou dědičkou; darování nemovitosti).

6. Stěžovatel namítá, že mu soudy protiústavně odepřely přístup ke spravedlnosti, neboť odmítly jeho návrh věcně projednat, přestože je jedinou v úvahu připadající osobou, která může podat návrh na prohlášení zdánlivosti manželství v zájmu zesnulého bratra, jakož i v zájmu veřejném. Stěžovatel má na prohlášení zdánlivosti naléhavý právní zájem, neboť existence (neexistence) manželství má zásadní vliv na určení okruhu dědiců bratra (respektive na zjištění dědické nezpůsobilosti vedlejší účastnice). Stěžovatel samostatnou žalobou oprávněného dědice napadl rovněž platnost závěti bratra a namítl dědickou nezpůsobilost vedlejší účastnice, avšak soudy při projednání této žaloby nemají kompetenci posoudit otázku osobního stavu bratra, tj. zdánlivost manželství, jako otázku předběžnou (což potvrdil příslušný soud, který uvedenou žalobu ve věci dědictví nepravomocně zamítl). Bez existence meritorního rozhodnutí o osobním stavu bratra proto není možné rozhodnout ani o dědickém právu stěžovatele.

7. Závěr soudů, podle kterého stěžovatel není k podání návrhu o určení, zda tu sporné manželství je či není, aktivně legitimován, protože řízení o prohlášení zdánlivosti manželství nelze zahájit po smrti jednoho z manželů, není řádně odůvodněn (je nepřezkoumatelný). Soudy odkázaly pouze na § 375 ZŘS, podle kterého platí, že "[ú]častníky jsou manželé". Stěžovatel však opakovaně namítal, že uvedené ustanovení lze vyložit ústavně konformně: Řízení o prohlášení zdánlivosti manželství lze zahájit i po smrti jednoho z manželů, na návrh i bez návrhu. Návrh na zahájení řízení může podat osoba odlišná od manželů, která se může stát účastníkem předmětného řízení.

8. Podle § 13 ZŘS platí, že se řízení zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh. V § 6 ZŘS je pak uvedeno, že účastníkem řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je navrhovatel, a dále ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, a rovněž i ten, koho zákon za účastníka označuje. Podle § 678 občanského zákoníku přitom může soud určit, že manželství není, i bez návrhu. Restriktivní výklad přijatý soudy je v rozporu s textem, smyslem a účelem právní úpravy.

9. Soudy přijatý výklad je rozporný rovněž s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/15, v němž Ústavní soud zrušil ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS, ve znění účinném do 29. 9. 2017, které znemožňovalo pokračování v řízení o prohlášení neplatnosti manželství po smrti jednoho z manželů. Ústavní soud uvedl, že: "Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob uzavřevších nicotné manželství, tak třetích osob (např. příbuzných)." [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/15 ze dne 23. 8. 2016, bod 28].

10. Byť tak soudy výslovně neuvedly, odvozují svůj právní názor zřejmě od ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS, ve znění účinném od 30. 9. 2017, podle kterého platí, že "[z]tratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem, soud řízení zastaví. To neplatí, lze-li řízení zahájit i bez návrhu; v takovém případě soud pokračuje v řízení s opatrovníkem, kterého zemřelému účastníku jmenuje". Podle stěžovatele však nelze činit nedůvodné rozdíly v ochraně subjektivních práv manželů a třetích osob v případech, kdy již bylo řízení o prohlášení zdánlivosti zahájeno před smrtí jednoho z manželů a v případech, kdy jeden z manželů zemřel (byť jen jediný den) před zahájením řízení. Dospěl-li by Ústavní soud k závěru, že sporná zákonná ustanovení upravující průběh řízení o prohlášení zdánlivosti manželství ve výše uvedeném ústavně konformním smyslu vykládat nelze, navrhuje stěžovatel alternativně jejich zrušení pro rozpor se základními právy na spravedlivý proces, ochranu vlastnictví a neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

11. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl o odvolání bez provedení jednání, byť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky; s rozhodnutím věci bez nařízení jednání totiž nesouhlasil. Odvolací soud nenařídil jednání z důvodu odmítnutí odvolání [podle § 214 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], ačkoliv odvolání neodmítl, ale prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu změnil. Stěžovatel dál namítá, že § 374 ZŘS týkající se neplatnosti manželství nelze analogicky aplikovat na řízení o zdánlivosti manželství, tak jak to učinil odvolací soud.

Vyjádření vedlejší účastnice a replika stěžovatele

12. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla ústavní stížnost odmítnout. Ke skutkovým okolnostem především uvádí, že jakkoli nemoc byla velmi vážná, manžel byl odhodlaný se jí postavit a zemřel v důsledku nenadálého zhoršení stavu po chemoterapii. V průběhu léčby byl manžel opakovaně ošetřen či krátce hospitalizován, vždy byl však propuštěn do domácího ošetření jako lucidní, orientovaný, nikdy nebyly konstatovány žádné komplikace, které by mohly mít za následek omezení jeho vůle, právní způsobilosti nebo nedostatku rozumových a volních schopností činit právní jednání. Stěžovatel se není schopen smířit se skutečností, že uzavřením manželství a sepsáním poslední vůle ve formě notářského zápisu byl svým bratrem vědomě a cíleně vyloučen z dědické posloupnosti. Stěžovatelovy spekulace o neschopnosti bratra samostatně jednat jsou založeny na tvrzení o vedlejších účincích léků, které nikdo nepozoroval.

13. Stěžovatel kromě již vznesených argumentů v replice rozporuje skutkové okolnosti: Byla to právě vedlejší účastnice, která se vůči stěžovateli a jeho rodině po smrti bratra začala chovat šikanózním způsobem (odmítala sdělit místo posledního odpočinku jeho bratra, uplatňovala smyšlenou pohledávku atp.); stěžovateli nezbylo nic jiného, než se proti takovému jednání bránit soudní cestou. K otázce okruhu účastníků řízení stěžovatel zdůrazňuje, že zákon podmínky řízení o zdánlivosti manželství (na rozdíl od jeho neplatnosti) neupravuje. Absenci zákonného časového omezení k podání návrhu na prohlášení neexistence manželství nelze automaticky vykládat tak, že je možnost napadání existence manželství po smrti jednoho z manželů zcela vyloučena. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že aktuálně platná právní úprava tuto možnost vylučuje, neznamená to, že by takový stav byl v souladu s ústavně zaručenými právy stěžovatele; závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/15 jsou v této věci plně použitelné. Ústavní soud v citovaném nálezu jasně uvedl, že na definitivním určení statusu fyzické osoby (ve vztahu k manželství) mohou mít zájem i třetí osoby (odlišné od manželů).

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě této stížnosti jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

16. Manželství je právním vztahem (stavem) a s jeho vznikem, trváním i zánikem je spojena, často existenčně, řada dalších významných právních vztahů [např. společná majetková práva, další povinnosti, určování otcovství, sukcese v případě smrti (dědění či přechod jiných majetkových práv) atd.]. Zákonné předpoklady vzniku manželství, jakož i instrumenty umožňující "kontrolu" jejich naplnění jsou proto předurčovány požadavkem získání právní jistoty (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/15, bod 19). Jinými slovy, regulaci statusových otázek (včetně manželství) je nutné zkoumat především z perspektivy ústavního východiska právní jistoty v demokratickém právním státě (čl. 1 Ústavy).

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru soudů, podle kterého nemá dostatek aktivní legitimace v řízení o návrhu o určení, zda tu manželství uzavřené mezi jeho zesnulým bratrem a vedlejší účastnicí je či není (zdánlivosti manželství). Podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí protiústavní nejsou; soudy totiž ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč zdánlivost manželství bratra k námitkám stěžovatele meritorně nezkoumaly. Nalézací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že vyplývá-li z § 375 ZŘS, že účastníky řízení o prohlášení zdánlivosti manželství jsou manželé, musí mít v době zahájení řízení oba procesní subjektivitu (bod 3 napadeného rozsudku). Jelikož bratr stěžovatele zemřel před zahájením řízení, nebyly podle nalézacího soudu splněny podmínky řízení, a proto byl návrh zamítnut "pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele". Takový výklad zákonné úpravy podle Ústavního soudu není natolik excesivní, aby odůvodňoval výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, a to především s ohledem na základní zájem na zachování právní jistoty ve statusových otázkách manželství.

18. Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/15 obecně uvedl, že potřeba postavit najisto status fyzické osoby trvá i po její smrti a že právní nemožnost určit, zda manželství je či není po smrti jednoho z manželů, zasahuje vzhledem k potřebě právní jistoty do základních práv putativních manželů, případně i třetích osob (kupříkladu příbuzných). V uvedené věci ovšem šlo o kvalifikovaně odlišné případy, kdy jsou řízení o prohlášení zdánlivosti manželství již zahájena na návrh jednoho z manželů ještě před smrtí manžela.

19. V nyní projednávané věci Ústavní soud na základě argumentace stěžovatele, který podal návrh na prohlášení zdánlivosti manželství jeho zesnulého bratra více než čtyři roky po jeho smrti, nedospěl k závěru, že by obecné soudy protiústavně vyložily procesní právní úpravu, či že by tato úprava sama o sobě byla protiústavní; přitom nepřehlédl částečný rozpor mezi rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Nalézací soud dospěl k závěru, že jelikož byl návrh podán až po smrti jednoho z manželů, nebyly splněny podmínky řízení a návrh "zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce"; nopak odvolací soud návrh stěžovatele "odmítl", protože byl přesvědčen, že byl podán osobou neoprávněnou.

20. Byť měl být podle Ústavního soudu návrh formálně "zamítnut", nikoliv "odmítnut" analogicky podle § 374 odst. 1 věta druhá ZŘS, z materiálního hlediska to nic nemění na výsledku řízení ve věci stěžovatele, který se musí smířit s tím, že jeho bratr před smrtí projevil vůli, jak naložit se svým stavem, zbývající částí života i majetkem, který tu po něm zůstane.

21. Zjevně neopodstatněná je podle Ústavního soudu rovněž námitka, že odvolací soud rozhodl bez jednání. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud rozhodnutí soudu změnil pouze formálně ve výroku a ztotožnil se s věcným závěrem nalézacího soudu. Odvolací soud meritum věci neposoudil materiálně odlišně ani neopakoval či nedoplňoval dokazování. Stěžovatel v tomto smyslu v ústavní stížnosti ani neuvádí, jak měla být porušena jeho základní práva a jak mělo neprovedení jednání ovlivnit výsledek řízení.

Závěr

22. Lze konečně uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 375 a § 376 odst. 1 ZŘS Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2024

Jan Wintr v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudkyně I. senátu Ústavního soudu Veronika Křesťanová předložila předsedovi IV. senátu dne 19. 2. 2024 žádost o rozhodnutí o tom, zda je vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. I. ÚS 205/24. Uvedla, že jako soudkyně Městského soudu v Praze projednávala a rozhodovala spor stěžovatele a vedlejší účastnice o ochranu osobnosti, později byla pacientkou stěžovatele a poskytla mu kontakt na jejího bývalého kolegu, který ho zastupuje v nyní posuzované věci. Osobně se podjatá necítí, ale má za to, že tyto okolnosti by mohly být objektivně vnímány jako důvod pro pochybnost o její nepodjatosti ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. O návrhu na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 (Org. 01/24 ve znění účinném od 2. 2. 2024) IV. senát Ústavního soudu.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

4. V nyní posuzované věci je dán z hlediska § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu určitý poměr rozhodující soudkyně ke stěžovateli a jeho zástupci. Ačkoli je atributem nestranného rozhodování schopnost soudce oddělit osobní a profesní život, nutno rozlišovat, zda vztah (poměr) soudce k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci není natolik intenzivní, že by mohl vzbudit pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ze znění i smyslu zákona přitom plyne, že k vyloučení soudce nemusí být prokázáno, že je daný soudce vskutku podjatý, nýbrž postačují legitimní pochybnosti o tom, že podjatý není. Z rozdílu mezi významem poměru k věci, účastníkovi řízení a zástupci účastníka a jeho vlivu na rozhodování se také dovozuje, že k vyloučení soudce pro jeho poměr k zástupci účastníka řízení musí být daný vztah obecně vyšší intenzity než např. poměr k věci.

5. Vzhledem k okolnostem, které uvedla soudkyně Veronika Křesťanová, nelze při posuzování z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele zcela vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a proto dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 205/24.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Josef Fiala v. r. předseda senátu