Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. B., zastoupeného JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 188/2012, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2012, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 188/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 3 To 101/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"). Stěžovatel, který byl v předmětném trestním řízení uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") namítá, že nebyl dostatečně zjištěn jeho duševního stav v době spáchání činu, totiž jeho aktuální způsobilosti rozpoznat společenskou nebezpečnost jeho jednání či schopnosti toto jednání ovládat. Ve věci sice byly vypracovány k žádosti policejního orgánu znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie soudními znalkyněmi Z. S. a H. K., avšak ke zkoumání jeho zdravotního stavu nebyly použity žádné sofistikovanější metody než pouhý pohovor s vyšetřovaným a studium jeho zdravotní dokumentace. Dle stěžovatele přitom v případě duševně velmi špatně disponovaného pachatele (jak vyplývá z jeho zdravotní dokumentace a předchozích vyšetření či dokonce hospitalizací právě pro duševní poruchy) zvlášť těžkého zločinu vraždy, s přihlédnutím k dlouhodobé zdravotní anamnéze (užívání alkoholu a nejrůznějších léků) měly být požity nové vědecké a lékařské techniky a metody jako např. magnetická rezonance či pozitronová emisní tomografie. Ty totiž dokážou odhalit poruchy lidského mozku, které v řadě případů mohou spustit mechanismy vedoucí ke kriminálnímu jednání. Bez jejich užití lze stěží zaujmout jednoznačné, objektivní stanovisko, že stěžovatel v době páchání zvlášť těžkého zločinu vraždy byl nade vší rozumnou pochybnost schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost své jednání či toto jednání ovládat. Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho základních lidských práv, zejména pak práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o zjištění jeho duševního stavu v době spáchání činu, avšak Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Jak již shrnul ve svém usnesení soud Nejvyšší, závěr, že stěžovatel jednal v přímém úmyslu a jako plně příčetný, když netrpěl duševní poruchou v době spáchání činu, mohl rozpoznat jeho protiprávnost a přitom své jednání ovládat je založen na řádně provedeném dokazování, především pak na ve věci podaných znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podaných znalkyněmi Z. S. a H. K., doplněných i znaleckým posudkem M. S., týkajícího se toxikologického vyšetření vzorků poškozené i stěžovatele. Pokud obecné soudy z uvedených znaleckých posudků, doplněných i výpovědí znalkyň před soudem, založených na zdravotnické dokumentaci stěžovatele, včetně jeho předchozích hospitalizací a diagnostik jeho duševního stavu, vyšly, nelze z ústavněprávního pohledu jejich postupu nic vytknout. To tím spíše pak, že soudy neopomněly uvážit v tomto kontextu i motiv a způsob jednání pachatele. Pouhý nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu