I. ÚS 2077/19

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud Brno-venkov vyhověl žalobě na ochranu rušené držby směřující proti stěžovateli jako rušiteli a uložil mu povinnost umožnit žalobcům průchod a průjezd přes pozemek nacházející se v katastrálním území [k.ú.] a blíže specifikovaný v uvedeném usnesení soudu prvního stupně, a to odklizením navezeného materiálu z povrchu cesty na tomto pozemku v rozsahu vyznačeném na geodetické mapě tvořící nedílnou součást daného usnesení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil v rozsahu, v němž se týká vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem c) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak je v meritu jako věcně správné potvrdil. Proti rozhodnutím soudů (mimo výrok pod bodem I. usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh žalobců na poskytnutí téže ochrany blíže neurčeným vlastníkům, a mimo rušící výrok usnesení krajského soudu) brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soud prvního stupně jej o podané žalobě nevyrozuměl, a nedal mu tak možnost se před vydáním rozhodnutí k věci vyjádřit. Stěžovatel se dle svých slov o existenci řízení dozvěděl až z doručeného rozhodnutí. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytkl, že při svém jednání neprováděl důkazy. Konkrétně chtěl stěžovatel dokázat, že se žalobci o narušiteli držby dozvěděli již na schůzi představenstva stěžovatele dne 6. 8. 2018, což by ve svém důsledku muselo vést k zamítnutí žaloby pro opožděnost. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odvolací soud se pochybením nalézacího soudu patřičně zabýval a dostatečně vyložil, proč není takové intenzity, aby založilo důvod ke kasaci usnesení okresního soudu (viz body 15 a 16). S jeho závěry, na něž lze v podrobnostech odkázat, se Ústavní soud ztotožňuje. K tomu se sluší podotknout, že řízení o ochraně z rušené držby je de facto svého druhu řízením, které se svým významem blíží řízení o předběžném opatření. Z těchto důvodů není třeba v nalézacím řízení nařizovat jednání (mimo případ uvedený v § 177 odst. 2 o. s. ř.), soud je vázán poměrně krátkými lhůtami a ve věci samé rozhoduje usnesením, které je oproti rozsudku ze zákona zásadně předběžně vykonatelné (srov. § 171 o. s. ř.). Smyslem těchto opatření je poskytnout co možná nejúčinnější (tedy i dostatečně rychlou) ochranu držiteli, který byl ze své držby vypuzen nebo v ní jinak rušen. Procesní obrana rušitele se pak zpravidla přesouvá do odvolacího řízení, které však již není zatíženo podobnými omezeními. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud při svém jednání neprováděl důkazy, pak takový závěr se z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu nepodává. Odvolací soud pouze neshledal důvod opakovat listinné důkazy připojené k žalobě pro jejich nezpochybnění, nicméně jinak provedl důkazy čtením řady prohlášení osob vyjadřujících se ke schůzi představenstva stěžovatele. Z odůvodnění soudu nijak nevyplývá, že by se snad krajský soud s některým důkazním návrhem stěžovatele nevypořádal. Námitka stěžovatele je dosti obecná, pročež se jí Ústavní soud nemohl blíže zabývat. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2019

David Uhlíř v. r. předseda senátu