Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Švecem, advokátem, se sídlem [adresa] 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 25 Cdo 2812/2005-448, v části, ve které se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 25 Co 16/2005-295, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. června 2003, č. j. 28 C 83/2000-118, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 11. 2003, č. j. 28 C 83/2000-147, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 213.953,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 6. 2000 do 31. 8. 2000 a s 15% úrokem z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, z účasti Nejvyššího soudu, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a po odstranění vytknutých vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení specifikovanou část rozsudku Nejvyššího soudu a navrhuje jeho zrušení.
Z příloh ústavní stížnosti plyne, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že "rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 25 Co 16/2005-295, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. června 2003, č. j. 28 C 83/2000-118, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 11. 2003, č. j. 28 C 83/2000-147, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 213.953,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 6. 2000 do 31. 8. 2000 a s 15% úrokem z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá."
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (dostupný např. skrze http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
V nyní předložené věci je zřejmé, že ústavní stížností napadená přesně vymezená (zrušující) část rozsudku Nejvyššího soudu má za následek, že věc se v uvedeném rozsahu vrátila Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
V této procesní situaci tak nelze považovat rozsudek Nejvyššího soudu v napadeném rozsahu za poslední prostředek ochrany práva, neboť o právech a povinnostech stěžovatele bude dále v řízení před obecnými soudy rozhodováno. Za této situace nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení vstoupit.
Ústavní stížnost je tedy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost zjevně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Po uvedených zjištěních byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Ivana Janů, soudce zpravodaj