Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2009, čj. 12 To 165/2009 - 651, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 3. 2009, čj. 4 T 294/2007 - 613, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se JUDr. V. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále též "městský soud") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("dále jen "Úmluva"). Označeným usnesením krajský soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zkušební dobou tří let. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že je nepřípustná. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu). V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, tudíž nepřípustným. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že usnesení krajského soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 16. 6. 2009 (viz i razítko obhájce na kopii usnesení krajského soudu) a stěžovatel je napadl dovoláním, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 7. 8. 2009. Ze sdělení Nejvyššího soudu vyplývá, že o podaném dovolání, které je vedeno pod sp. zn. 5 Tdo 1171/2009, nebylo do rozhodnutí Ústavního soudu věcně rozhodnuto. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1zákona o Ústavním soudu, není důvod. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2009
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu